17. listopad

Mises.cz: 17. listopadu 2011, Petr Málek, komentářů: 176

„17. listopad - den boje za svobodu a demokracii.“ Tak popisuje dnešní datum česká Wikipedia. V tento den si český národ připomíná, že na den přesně před 22 lety jsme získali svobodu. Je to příležitost poplácat se po ramenou, jak jsme ty komouše vypráskali a jak jsme se stali vyspělou společností.

Přitom bohužel už v tom spojení „svoboda a demokracie“ je značný rozpor. Politici si toto spojení rádi berou do úst, média je papouškují a paní učitelka na občanské výchově v jejich duchu vychovává uvědomělé občany, aby tuto propagandu přenášeli dál na své kamarády a později své potomky. Ten rozpor spočívá v tom, že demokracie a svoboda se vzájemně vylučují.

Slovo demokracie je odvozené mj. od slova kratein, což řecky znamená vládnout. Před takto počeštělý výraz -kracie se připojují další výrazy, které obvykle specifikují, kdo toto vládnutí vykonává. Když tam dáme demos, neboli lid, rozumíme tím vládu lidu. Otázku, co je to vlastně lid a proč by měl být definovaný zrovna nějakým způsobem a ne nějakým jiným způsobem, ponechme stranou. Obvykle se předpokládá, že vláda lidu znamená, že se vládne takovým způsobem, který schvaluje nadpoloviční většina lidí. Ostatní se musí podřídit.

Jak tedy vidíme, demokracie rozhodně neimplikuje svobodu, vlastně ji dokonce zcela vylučuje. Demokracie je vláda nadpoloviční většiny nad ostatními. V principu se tedy nijak neliší od klasické diktatury panovníka nebo strany. Liší se pouze v technickém provedení - zatímco v případě diktatury panovníka je diktátorem jeden člověk a v případě vlády jedné strany jsou diktátory členové této strany, u demokracie je diktátorem každý příslušník této nadpoloviční většiny.

Demokracie je tedy způsob, jak může určitá skupina lidí jen z titulu své početní nadřazenosti diktovat ostatním, co musí a co nesmí dělat. Společnost, ve které toto naprosto legálně a bez povšimnutí probíhá, se těžko může nazývat civilizovaná, protože v ní v podstatě platí zákon početně silnějšího. Takové zákony jsou charakteristické spíše pro zvířata nebo primitivní kmeny před mnoha tisíci lety, a proto se jen stěží dá demokracie považovat za známku vyspělosti, mírumilovnosti, tolerance a svobody. Tedy alespoň pokud svobodu chápeme jako sledování principu neagrese - jako dělání čehokoliv, čím nezasahujeme do vlastnických práv ostatních. Ne nadarmo se o demokracii říká, že se jedná o systém, ve kterém dva vlci a jedna ovečka hlasují o tom, co si dají k večeři.

Murray Rothbard kdysi napsal:

Vláda v žádném smyslu „nereprezentuje“ většinu lidu, ale i kdyby tomu tak bylo, i kdyby se 90% lidí rozhodlo zavraždit nebo zotročit těch zbylých 10%, stále by se jednalo o vraždu a otroctví a nikoliv o dobrovolnou sebevraždu a poddajnost utiskované menšiny. Zločin zůstane zločinem a pošlapávání práv zůstane pošlapáváním bez ohledu na to, kolik lidí s tím utiskováním souhlasí. Na většině není nic svatého, ostatně i lynčující dav na daném místě představuje většinu.

Je samozřejmě dobře, že už jsou za námi (doufejme) doby, kdy si lidé demokraticky odhlasují, že všichni židé půjdou do plynu nebo živnostníci do pracovních táborů (nebo něco podobného). Nicméně stejný princip se v současné době vesele aplikuje při určování majetkových práv - tj. kolik majetku mi bude ukradeno, jaké všechny nenásilné činnosti mi budou zakázány a jaké služby mi budou naopak vnuceny.

17. listopad 1989 tedy určitě byl posun k lepšímu, ale byl to posun žalostně malý, alespoň v porovnání s tím, co by bylo možné. Dále zapomínáme, že to byly sice dva kroky vpřed, ale následujících 22 let byly jedním velkým krokem vzad. Od 90. let výše daní i množtví regulací (ať už od géniů z parlamentu v Praze nebo v Bruseli) neúnavně narůstají a jestli to bude tímto tempem pokračovat, za pár let jsme tam, kde jsme byli před revolucí. V některých oblastech jako např. školství, zdravotnictví, důchodový systém jsme se od socialismu neposunuli téměř ani o píď - tyto instituce víceméně stále fungují naprosto jako vystřižené z Nemocnice na kraji města nebo Marečku, podejte mi pero. V některých oblastech jsme komunistické plánovače dohnali a předehnali - třeba takový zahrádkářský zákon neexistoval ani za soudruhismu. Tyto skutečnosti jsou bohužel vidět i na oficiálních statistikách: podíl vládních výdajů na celkovém HDP ve výši 43% těžko může být považován za znak odstranění principů socialismu, přičemž toto číslo zohledňuje pouze výdaje pod přímou kontrolou státu a není v něm zahrnutý fakt, že těch zbylých 57% ekonomické aktivity je státem více či méně regulováno.

Zdá se, že to poplácávání po ramenou je tedy poněkud předčasné. Přiznat si tuto skutečnost a upozornit na ni ostatní ale musíme sami, protože od mocipánů v Praze a Bruseli a úředníků na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (ten krásný název!) to opravdu čekat nemůžeme. Kapři se totiž obecně zdráhají vypustit si vlastní rybník.

Když se podíváme na ten kdysi opěvovaný Západ, obrázek je ještě horší. U nás je aspoň (s výjimkou určité skupiny lidí zejména v důchodovém věku) patrný jistý podvědomý odpor ke komunistické éře. Ve volbách v létě 2010 dokonce byl patrný určitý náznak poptávky po utahování opasků a odpovědnosti - dopadlo to samozřejmě obrovskou fraškou, což jsme asi všichni předvídali, ale určitá minimální snaha tam byla, to se nedá zapřít.

Ale Evropa i Amerika mají i k něčemu takovému bohužel velmi daleko. Na těchto zemích je vidět, že tam žádná pachuť po komunistickém dědictví cítit není, a podle toho to také vypadá. Socialismus je provolávaný mladými a relativně vzdělanými lidmi držícími počmárané krabice od bot a požadujícími věci jako sociální spravedlnost. Jo, krást někomu poctivě vydělané peníze, abych sám nemusel pracovat, hurá, to je spravedlnost!

V něčem se dá s těmito lidmi souhlasit - řada dnešních extrémně bohatých lidí zbohatla právě díky státu, tedy díky tomu, že jim stát přidělil neférová privilegia, na základě kterých byli chráněni před konkurencí. Když ale mladí barikádníci protestují proti kapitalismu a ve prospěch socialismu, tak pláčou na velmi špatném hrobě - a vlastně dělají na stát napojeným korporacím užitečné idioty, protože v důsledku požadují rozšíření jejich živné půdy.

Ale zpátky na zem. U nás se nic takového neděje, částečně je to možná dané o něco málo větší morální vyspělostí našich mladších generací oproti těm na Západě, ale stále máme před sebou hodně dlouhou cestu. Podnikatlé jsou stále šmelináři, stát by stále měl dělat to a ono, tohle by se mělo zakázat, protože slušnej člověk se nemá čeho bát, nemocnice a školy musí být státní, protože soukromníci by to dělali jen pro peníze, no a nejhorší vada „kapitalismu“ je, že vytváří nerovnost...

Takže pojďme oslavit 17. listopad tak, že ho strávíme jako normální volný den - se svými kamarády, rodinou, dětmi, v kině, u piva a podobně. Hlavně nezapínejme televizi a nenechme se unášet srdceryvnými záběry, jak lid povstal a na náměstích si vyzvonil „svobodu“ - protože si bohužel žádnou svobodu nevyzvonil.