Africký domorodý liberalismus (1/2)

Mises.cz: 01. října 2011, The Freeman (přidal Jakub Skala), komentářů: 1

Afrika zůstává tajemným paradoxem: kontinentem bohatým na minerální zdroje, a přesto tak zoufale chudým. Ale tento paradox je pouze umělý: Afrika je chudá, protože není svobodná.

Pouze 10 z 54 afrických zemí může dost nálepku ekonomického úspěchu: Angola, Benin, Botswana, Ghana, Madagaskar, Malawi, Mali, Mauritius, Uganda a Jižní Afrika. To těžko někoho překvapí, protože Afrika je ekonomicky nejméně svobodný kontinent. Žádná africká země není v indexu ekonomické svobody Heritahe Foundation / Wall Street Journalu za rok 2011 hodnocena jako „svobodná“. Mauritius je hodnocen jako „převážně svobodný“ a „středně svobodné“ jsou Botswana, Ostrovy Cape Verde, Jižní Afrika, Rwanda, Madagaskar, Uganda a Burkina Faso. (Některé ze zemí ekonomického úspěchu mají nedemokratické politické systémy: Angola, Burkina Faso, Madagaskar, Rwanda a Uganda.)

Ironií je, že před příchodem evropských kolonizátorů byla tradičně Afrika po staletí charakterizována velkou ekonomickou svobodou. Zde byla základní ekonomickou a společenskou jednotkou širší rodina, rod nebo klan. Prostředky výroby byly vlastněny rodem – soukromou entitou oddělenou od kmenové vlády – a tedy soukromě vlastněny, ačkoliv individuální vlastnictví bylo běžné. Půda například byla kontrolovaná rodem, což dalo za vznik mýtu společného vlastnictví, zatímco lovecké potřeby, oštěpy a rybářské kánoe byly vlastněny soukromě. (Zajímavé je, že obdobně tomu bylo u indiánů v Severní Americe, viz The Not So Wild, Wild West – pozn. překladatele.) Nicméně širší rodina se chovala jako firemní jednotka, dozorovala rodinnou práci a rozhodovala, jaké plodiny pěstovat na obdělávané půdě rodiny. Existovala zde dělba práce založená na pohlaví a pěstování plodin bylo v Africe vždy doménou domorodých žen, což vysvětluje, proč jsou dnes 70% rolníků v Africe ženy. Produkt sklizený na farmách byl použit k nakrmení rodiny; jakýkoliv nadbytek se prodal na volném trhu na vesnici.

Všudypřítomné trhy

Trhy byly v předkoloniální Africe všudypřítomné. Mohli bychom je rozdělit na dva typy: periodické (týdenní) venkovské trhy a velké regionální trhy. Některé z těchto regionálních trhů přerostly ve velká města, jako jsou Timbuktu, Kano, Salaga, Sofala a Mombasa. Sloužily jako směnné body pro obchod na velkou vzdálenost. Timbuktu a Kano například sloužily dálkovým karavanám přes Saharu a dálkovému obchodu z pobřežních oblastí. Stezky volného obchodu protínaly kontinent křížem krážem. Lidé a statky se po nich volně a svobodně pohybovali. Muži dominovali dálkovému obchodu, zatímco ženy měly na starosti místní vesnické trhy, které z velké části zahrnovaly obchod se zemědělskými produkty.

Ceny na afrických trzích nebyly kontrolovány nebo zafixovány náčelníky či kmenovými vládami. Vždy byly určovány smlouváním ve shodě se zákony nabídky a poptávky. Například když je obilí vzácné, jeho cena vzroste a ceny ryb mají obecně tendenci být ráno vyšší než večer, kdy jsou rybáři nedočkaví vrátit se domů.

Kromě primárních aktivit, jako je zemědělství, lovení a rybaření, se Afričané v předkoloniální éře zapojovali do řady průmyslových aktivit – jako například tkaní látek, hrnčířství, zpracování mosazi a těžba a tavení železa, zlata, stříbra, mědi a cínu. V Beninu „dělal sklářský průmysl mimořádné kroky,“ píše Cheikh Anta Diop v Pre-colonial Black Africa. V Nigérii „byl látkový průmysl dávným řemeslem,“ dodává Richard Olaniyan v Nigerian History and Culture. Kano získalo ve čtrnáctém století historickou důležitost díky svým kvalitním látkám indigové barvy, které byly směňovány za zboží ze Severní Afriky. Dokonce před objevením bavlny byly používány na látky jiné materiály. Lidé z kmene Igbo například vyráběli látky z vláknité kůry stromů. Kmen Asante byl také slavný pro jejich bavlněné a kůrové látky (kente a adwumfo).

Počáteční kapitál

Aby si zajistili počáteční kapitál pro obchodní operace, uchýlili se afričtí domorodci ke dvěma tradičním zdrojům financí. Jedním byl „rodinný bank“. Každá široká rodina měla fond, do kterého členové dle svých prostředků přispívali. Mezi ghanskými rybáři kmene Ewe se tento rodinný bank nazýval agbadoho. Členové si půjčovali z tohoto banku, aby si nakoupili rybářské sítě, a pak spláceli svoje půjčky.

Druhým zdrojem financí byl otočný kreditní program, který byl rozšířený po celé Africe. V Ghaně se nazýval susu, Jorubové jej nazývali esusu, v Kamerunu se jmenoval tontines nebo chilembe a v Jižní Africe stokfel. Typicky by každý ze skupiny řekněme deseti lidí přispěl stovkou do společného fondu. Když fond dosáhne určité částky – řekněme tisíce – byl předán jeho členům, kteří peníze investovali. Grameen Bank v Bangladéši byla postavena na tomto konceptu otočného venkovského kreditního programu.

Profit získaný z těchto ekonomických aktivit byl soukromým vlastnictvím, ponechávali si ho obchodníci, nevyvlastnili ho náčelníci a vládci. Tradičním postupem bylo sdílet zisk. V systému abusa, který vymysleli farmáři kakaa z Ghany na začátku dvacátého století, byly čisté zisky rozděleny na tři části. Třetina šla majiteli farmy, třetina šla najatým pracovníkům a zbývající třetina se uložila stranou na údržbu a expanzi. U méně běžného systému abunu se zisky sdílely mezi majitelem a pracovníky rovným dílem. Varianty tohoto postupu přesáhly zemědělství a dostaly se k obchodu a rybaření.

Náčelníci a králové hráli v ekonomické produkci malou nebo žádnou roli. Jejich tradiční rolí bylo vytvořit mírumilovné prostředí, aby mohl obchod a ekonomické aktivity kvést. Neexistovaly žádné podniky kmenové vlády. Ve většině případů napříč Afrikou, píše Petr Wickins v An Economic History of Africa, „neexistovalo žádné přímé zasahování do produkce.“ Ve skutečnosti byly v předkoloniální Africe státní zásahy do ekonomiky spíše výjimkou než pravidlem. Jak pozoroval Robert H. Bates v Essays on the Political Economy of Rural Africa, „v předkoloniální Africe státy podporovaly specializace a obchod; ukončovaly nepřátelství; poskytovaly mír a stabilitu a podmínky pro soukromé investice; formovaly veřejné práce … Těmito způsoby státy zabezpečovaly svým obyvatelům prosperitu.“

Rolnický kapitalismus

Systém popsaný výše může být nazván „rolnický kapitalismus“. Liší se od západního kapitalismu ve dvou ohledech. Zaprvé, jak bylo poznamenáno, operační jednotkou byl klan, nikoliv jednotlivec. Zadruhé, zisky byly sdíleny. Nicméně klan se mohl volně zapojit do jakékoliv ekonomické aktivity, kterou si vybral. Nemusel stát frontu před palácem náčelníka, aby získal povolení obchodovat, rybařit nebo tkát látky. Pokud nějaké zaměstnání nebo druh obchodu byl ztrátový, potom se domorodí Afričané přesunuli do ziskových obchodů a vždy si užívali ekonomické svobody tak činit. V moderní hantýrce jsou ti, jejichž ekonomické aktivity sledují jejich svobodnou vůli, nazýváni „(svobodní) podnikatelé“ (free-enterprisers). Dle této definice byli tkalci kmene Kente z Ghany, jorubští sochaři, slévači drahých kovů a kováři, stejně jako různí domorodí řemeslníci, obchodníci a farmáři, (svobodní) podnikatelé. Původní obyvatelé Afriky se tak chovali po staletí. Masajové, Somálci, Fulbové a další pastevci, kteří hnali dobytek na velké vzdálenosti při hledání vody a pastvin, byli také podnikatelé. Stejně tak to byli afričtí obchodníci, kteří cestovali velké vzdálenosti za koupí a prodejem komodit – rizikové obchodní podniky. Systém široké rodiny jim nabízel ochranu a odrazový můstek, který potřebovali ke startu a nesení rizik spojených s podnikatelskou aktivitou. Pokud selhali, systém široké rodiny jim dokázal pomoci. Na druhé straně pokud byli úspěšní, měli k tomuto systému závazky.

Domorodá Afrika za koloniální vlády

Když byla Afrika kolonizována, západní mocnosti usilovaly o kontrolu původních domorodých ekonomických aktivit. Nicméně z větší části měli místní ve svém byznysu svobodu rozhodování. V západní Africe bylo evropské osídlení limitováno na městské enklávy a venkovské oblasti zůstaly téměř nedotčené. Ve střední a jižní Africe byl příběh trochu jiný. Plenění a barbarská zvěrstva proti domorodcům v Kongu krále Leopolda nepotřebuje další omílání. V jižní Africe, kde bylo klima více příznivé pro evropská osídlení, docházelo k častému zabírání území, masivním přesunům místních a omezování jejich pohybu a míst pobytu. Nicméně navzdory hrozivé nepřízni osudu si místní mohli otevřít obchody a soupeřit s evropskými firmami. Mnoho z nich tak činilo a bylo úspěšných. V koloniálním období existovali bohatí afričtí majitelé obchodů, stejně jako obchodníci se dřevem, majitelé transportů a farmáři. Vzhledem k možnostem a přístupu ke kapitálu se afričtí domorodci ukázali jako konkurenceschopní cizincům.

[Druhou část článku naleznete zde.]

Článek původně vyšel na thefreemanonline.org.