Africký domorodý liberalismus (2/2)

Mises.cz: 02. října 2011, The Freeman (přidal Jakub Skala), komentářů: 5

[První část článku naleznete zde.]

Zlatý věk rolnické prosperity

Období mezi lety 1880 až 1950 by se dalo popsat jako zlatý věk rolnické prosperity v Africe. Ačkoliv kolonialismus byl nepopulární, jednou z mála uznávaných výhod byl mír, který do Afriky přinesl. Obchod s otroky a soupeření o zdroje podněcovalo mnoho kmenových válek v předkoloniální Africe. Zrušení obchodu s otroky ve čtyřicátých letech devatenáctého století eliminovalo hlavní příčinu válek a zavedení plodin pěstovaných na prodej za účelem podpory evropské průmyslové revoluce poskytovalo nové ekonomické možnosti. Dále byla v této době vybudována základní infrastruktura (silnice, železnice, mosty, školy, pošty a tak dále). To velmi ulehčovalo pohyb lidí a zboží a dalo ekonomické expanzi obrovský boost. Například A. A. Boahen v Topics in West African History píše:

Objem exportu bavlny z Francouzské Západní Afriky vzrostl z průměrných 189 tun během let 1910-14 na 495 000 tun v letech 1935-39, zatímco objem exportované kávy vystřelil z 5 300 tun v roce 1905 k 495 000 tunám v roce 1936. Objem arašídů exportovaných pouze ze Senegalu vzrostl z 500 000 tun v roce 1890 na 723 000 tun v roce 1937. Nicméně největším zázračným příběhem byla produkce kakaa v Ghaně, jejíž objem exportu vzrostl z pouhých 80 liber v roce 1881 na 2 miliony liber v roce 1901 a 88,9 milionu liber v roce 1911. To udělalo z Ghany největšího producenta kakaa na světě a objem vypěstovaného kakaa rostl, dokud nedosáhl svého vrcholu v roce 1936 s 305 000 tunami kakaa.

Ekonomický systém, který používali původní obyvatelé při budování této prosperity, byl jejich vlastní domorodý systém. Kromě několika mála míst v Africe (především v portugalských koloniích) bylo plantážní zemědělství velkou neznámou. Plodiny pěstované na prodej – kakao, káva, čaj a bavlna – byly pěstovány rolníky na jejich vlastních soukromých parcelách za použití tradičních farmářských metod a praktik.

Důležitým bodem je, že afričtí domorodci měli ekonomickou svobodu sami se za sebe rozhodnout, jaké plodiny budou pěstovat a co budou dělat s výdělky. Jak poznamenali Francis Kendall a Leon Louw – dva bílí Jihoafričané – v jejich After Apartheid: The Solution: „Svoboda, která charakterizovala kmenovou společnost, částečně vysvětluje, proč černí Jihoafričané tak pozitivně reagovali na výzvy volného trhu, takže v 70. letech 19. století drtili svoji bílou konkurenci, speciálně pak farmáře.“ Ale černý úspěch měl tragické následky. Bílí kolonisté se báli černé konkurence:

Nejen že byli černoši lepší farmáři, ale také soupeřili s bílými farmáři o půdu. Dále byli soběstační, a tak nebyli dostupní pro práci na bílých farmách nebo v továrnách, zejména ve zlatých dolech Transvaal, kde byla jejich práce nutně třeba. Výsledkem bylo několik zákonů, které okrádaly černé o téměř veškerou ekonomickou svobodu. Důvodem těchto zákonů bylo zabránit černým konkurovat bílým a nahnat je do pracovní síly.

V letech 1869, 1876 a 1884 schválilo Kapské shromáždění sérii zákonů o umístění (první sada zákonů o apartheidu), které měly chránit bílé farmáře před černou konkurencí a donutily černochy pracovat za mzdu pro bílé farmáře. Pak přišel Native Land Act v roce 1913 a zbytek už je historie.

Postkoloniální vykořisťování

Jinde v Africe byli domorodci obráni o svoje ekonomické svobody prakticky a kulturně nevzdělanými vůdci po získání nezávislosti v šedesátých letech dvacátého století. Tvrdíc, že volnotržní kapitalismus je západní ideologie, adaptovala většina postkoloniálních afrických vůdců první generace za svoji ekonomickou ideologii socialistický stát – protiklad volného trhu. Šíření socialistických ideologií zachvátilo kontinent včetně několika celkem bizarních příkladů: ujaama („rodinství“ nebo socialismus ve svahilštině) v Tanzanii Julia Nyererea, vágní směsice marxismus Leopolda Senghra, křesťanský socialismus, humanitarianismus a „Negritude“ v Senegalu; humanismus Kennetha Kaundy v Zambii, vědecký socialismus Mariena N’Gouabia v Kongu; arabsko-islámský socialismus Muammara Kaddáfího v Libyi, nkrumaismus Kwame Nkrumaha v Ghaně, mobutimus Mobuta Sese Seka v Zairu a bourguibismus Habiba Bourguiba v Tunisku.

Neobsazená půda společně s dominantním vrcholem ekonomiky byla zabrána státem v Angole, Etiopii, Nigerii, Mosambiku, Tanzanii a dalších zemích. Zahraniční společnosti byly znárodněny a byla zavedena přemíra vládní kontroly, aby si stát zajistil účast v ekonomice. Závratné množství státních firem bylo chaoticky založeno.

Zásadně odlišné

Tato socialistická ideologie je zásadně odlišná a uboze selhala všude v Africe, kde byla implementována. Státní vlastnictví, kontroly a intervence nikdy nebyly součástí afrického ekonomického dědictví.

Nehorázné byly čelní útoky na směnu a obchodní styk, do nějž se domorodci zapojovali po staletí. V mnoha afrických zemích byli vyždímáni. Skutečně existovaly doby, kdy Anne de Lattre, ředitelka Club de Sahel, začínala svoje meetingy poznámkou: „No, je jedna věc, na které se všichni shodneme: soukromí obchodníci by měli být zastřeleni“ (West Africa, 26. leden 1987, str. 154). Pod nesmyslným programem „Marxismus v africkém kabátě“ Sekou Tourea v Guinee „se stalo neautorizované obchodování zločinem“ (New York Times, 28. prosinec 1987, str. 28). Marxistický režim Jerryho Rawlinga v Ghaně se zřekl původních trhů jako doupat ekonomických vydřiduchů a sabotérů. Během let 1981-83 zavedl striktní cenové kontroly na stovky zboží. V Accre, Kumasi, Koforidue a dalších městech byly spáleny a zničeny trhy, když obchodníci odmítali prodávat za vládou nařízené ceny.

Osmnáctého května 2005 se v Zimbabwe zopakovala další epizoda ekonomického šílenství. Polovojenské jednotky vyzbrojené obušky a štíty během policejní operace v Harare (hlavním městě Zimbabwe) rozmlátily stánky pouličních prodejců. „Oficiální vyjádření tvrdilo, že útoky směřovaly na vydřiduchy z černého trhu, kteří hromadili komodity,“ reportovaly New York Times. V tom, čemu dal prezident Robert Mugabe přezdívku „Operace Murambatsvina“, což státní tisk překládal jako „Operace znovunastolení pořádku“, ale v jazyce Shona znamená „Operace vyžeňte odpad“, policie zničila čtyřiatřicet bleších trhů a získala okolo 900 milionů zimbabwských dolarů (cca 100 000 dolarů v té době) na pokutách a zabrala zboží v hodnotě 2,2 mld. zimbabwských dolarů. „Prezident Mugabe obviňoval západ za národní ekonomickou krizi,“ reportovalo BBC News Africa. Nejméně 22 000 pouličních prodejců bylo zatčeno a 700 000 lidí zůstalo bez domova.

Žádný africký náčelník nebo král nemohl spáchat takový čin ekonomického šílenství a kulturní zrady a zůstat nadále velitelem. S tradičním ekonomickým systémem volného trhu, podnikání a obchodu není nic špatně. Vše, co leadeři po získání nezávislosti měli dělat, bylo na tomto stavět. Pouze Botswana tak učinila. Ale velká většina afrických vůdců – na škále od černých neokolonialistů, socialistů ze švýcarských bank, šarlatánských revolucionářů a krokodýlových liberátorů – místo toho šla za hranice a zkopírovala širokou sortu cizích praktik, které uvalila na svoje lidi.

Poučili se? Ne. Černí neokolonialisté měli spoustu práce s importováním další cizí ideologie z Číny: 14. srpna 2010 Xinhua reportoval: „V 18 afrických zemích bylo celkem založeno 25 konfuciánských institutů.“

Článek původně vyšel na thefreemanonline.org.