Dětská pitíčka

Mises.cz: 23. září 2016, Urza, komentářů: 4

Před časem jsem vysvětloval určité principy rakouské ekonomie na příkladu ze života; toho se budu držet i dnes a shodou okolností využiji i hlavní hrdinku minulého příběhu.

Dotyčná překrásná anarchistka má ráda taková ta dětská pitíčka v krabičce s brčkem; protože jsme spolu jeli na víkend, říkal jsem si, že jí udělám radost – kupoval jsem jich mraky, což shodou okolností viděla má ekologií posedlá kamarádka, jež mi doporučila, abych vzal raději stejný džus ve velké krabici (ten tam měli hned vedle), abych šetřil planetu a neprodukoval tolik odpadu. Když jsem vysvětlil pointu, stejně si ještě neodpustila poznámku, že je to nejen neekologické, ale navíc ještě také neekonomické; to jsem v danou chvíli už nekomentoval, ale později se k tomu v myšlenkách vracel…

Co znamená, že je něco ekonomicky nevýhodné? Inu, typicky se tím myslí, že to stojí více peněz než něco jiného; například stejné množství džusu ve velké krabici stojí méně než totéž množství v krabičkách malých. Já osobně bych však takový stav nazýval nikoliv výhodností ekonomickou, nýbrž finanční, neboť ušetřím finance, což ale nemusí nutně znamenat, že jsem si ekonomicky pohoršil, jelikož můj užitek přece neplyne jen z toho, kolik mám peněz! Dle stejné logiky by se totiž dalo říci, že ekonomicky výhodné je nekupovat nikdy nic, protože tím způsobem člověk nejvíce ušetří; pointou však není akumulovat peníze, ale maximalizovat užitek, tedy směňovat statky s vyšší subjektivní hodnotou za ty, kterých si subjektivně ceníme méně (což jsou mimochodem při každém dobrovolném nákupu peníze).

Matoucí ve výše uvedeném případě je fakt, že kupříkladu nápoje typicky kupujeme kvůli obsahu, nikoliv obalu, takže z hlediska užitku nás zajímá pouze ten první parametr, druhý nikoliv; když však nastane specifická situace, ve které má velkou subjektivní hodnotu právě balení, priority mohou otočit. A ačkoliv by povrchní pozorovatel mohl tvrdit, že je ekonomicky nevýhodné kupovat pití v dražším balení, principiálně se to neliší od tvrzení, že je ekonomicky nevýhodné kupovat džus, protože můžeme pít vodu, ale vlastně úplně nejvýhodnější by bylo nepít nic a zemřít. Z toho mimo jiné plyne, že kupovat v dané situaci více menších balení není o nic větší „plýtvání“ či „zbytečnost“ než pít džus „místo“ vody; liší se to jen v tom, co ve většině případů většina lidí preferuje.

Ještě zajímavější je to však s tou ekologií; mohlo by se totiž zdát, že neexistuje žádná tržní motivace, abychom negenerovali odpad a šetřili tím přírodu, což ale není pravda. První volnotržní a dobrovolnou motivací jsou lidé, jimž na přírodě záleží; jednak ji sami šetří o své vůli, ale krom toho také přesvědčují ostatní, aby tak činili, čímž vytvářejí určitý (nefinanční) tlak. Další – tentokrát již finanční, ač nepřímou – motivací je pak typicky fakt, že výroba obalů (ze kterých se posléze stávají odpadky) něco stojí, což se promítá do konečné ceny produktu, takže ten, kdo produkuje odpad, si za něj musí nejprve zaplatit ve formě obalů (kdo koupí méně obalů, ušetří; a vyprodukuje méně odpadu).

Nejdůležitější tržní mechanismus však spočívá v tom, že v okamžiku, kdy se množství celkového odpadu zvětší až tolik, že to začne být problém, začnou jednak růst ceny za zbavování se odpadků (protože když bude odpadu kolem nás již moc, stane se složitějším zbavovat se dalšího, čímž pádem vzrostou náklady, což se opět promítne do ceny výsledné služby) a jednak se přirozenou cestou začne více vyplácet například recyklace coby další způsob, kterak se odpadu zbavovat; výsledkem pak bude přirozené snižování tvorby odpadu. Ceny zde fungují jako naprosto fascinující prostředek přenosu informací o světě mezi lidmi a zároveň přirozená motivace ke kooperaci.

A kde je tedy ta mez, kdy množství odpadu „začne být problém“? Inu, to je na tom krásné, ono to závisí čistě na tom, jak to budou cítit lidé, kterých se to týká; ta hranice bude jednak neostrá, ale především se bude měnit v závislosti na bohatství společnosti – čím je společnost chudší, tím více mají lidé tendenci vkládat zdroje do životně důležitých věcí (pitná voda, potraviny, …) a nějaké odpady příliš neřeší, zatímco v bohatší společnosti se budou lidé daleko více starat o to, v jakém prostředí žijí, zda je kolem nich hezky a nejsou obklopeni bordelem. A jsou to právě preference jednajících jednotlivců, které určují cenu zbavování se odpadů, čímž motivují ostatní k tomu, aby kooperovali, aniž se kdy vůbec musejí setkat či spolu mluvit; čím více bude přemíra odpadu lidi trápit, tím vyšší bude cena za jeho likvidaci, a tím méně ho bude pak produkováno (což platí i naopak a je to naprosto správně).

Samozřejmě existuje celá řada předpovědí o to, kterak v případě, že budeme produkovat odpad současným tempem, za X let zničíme veškerou přírodu a budeme tu žít v totálním bordelu, což jsou předpovědi podobné těm o exponenciálním růstu světové populace; jejich chybou je, že prostě vezmou současný trend vývoje a předpokládají jeho setrvání, neboť zcela ignorují člověka a lidské jednání, které se pochopitelně přizpůsobuje aktuálním okolnostem. Nejsou to totiž věci, které se z „vše v pořádku“ na „doom“ změní během jediného dne, ale vyžadují dlouhý vývoj, během kterého se bude situace postupně zhoršovat; toto zhoršování samo o sobě pak pochopitelně přiměje masy lidí k tomu, aby změnili své chování ve snaze vyhnout se nějaké hrozbě či problému.

Z téhož důvodu nejsem příliš velkým fanouškem trvale udržitelného rozvoje; vlastně s ním mám docela značný problém a přijde mi to dost nesmyslný koncept, jenž vezme současnou situaci i úroveň technologického vývoje a snaží se za použití toho, co mám teď, přijít s řešeními problémů, které by hypoteticky mohly nastat v nesmírně daleké budoucnosti. Výsledkem je absurdní plýtvání zdroji omlouvané tím, že teď vidíme něco, co by jednou – nedojde-li ke změně – mohla být potenciální katastrofa, takže se musíme chovat tak, abychom onu hrozbu eliminovali; problém je samozřejmě jednak v tom, že kdybychom raději ty zdroje využili k dalšímu rozvoji, velmi pravděpodobně se najde lepší řešení v budoucnu (s lepšími technologiemi), ale především v predikcích takových scénářů, které předpokládají nezměněný vývoj situace po nesmyslně dlouhou dobu.

Typickým příkladem mohou být třeba fosilní paliva. Ano, nyní je spotřebováváme rychleji, než jakým tempem se tvořily, takže jich máme stále méně a méně; a už se začínají ozývat hlasy na téma, jak k tomu přijdou naši potomci, když jim tato paliva vytěžíme. Domnívám se však, že našim potomkům to bude v té chvíli už dost jedno, protože až se vytěžení bude blížit, cena oněch zdrojů poroste, což namotivuje mraky lidí k vývoji alternativ – a někdo z nich uspěje (tak tomu ostatně bylo vždy); naopak tím, že se teď budeme soustředit na řešení problémů, jež nás momentálně nemusejí trápit, plýtváme zdroji a zpomalujeme technologický vývoj, takže našim potomkům předáme méně, než bychom mohli. Ostatně co kdyby nějací šílení fandové trvale udržitelného rozvoje začali plnit své divoké sny někdy během průmyslové revoluce? Umíte si představit, kde by byl v takovém případě náš rozvoj nyní?

Ač se může možná zdát, že témata, jež jsem výše nakousl, spolu souvisejí jen velmi volně, mají ve skutečnosti společného daleko více, než se většina z nás domnívá; spojuje je neustálá nedůvěra vládců k trhu, v důsledku které vymýšlejí umělá řešení a plýtvají zdroji. Necháme-li věci plynout přirozenou cestou, lidé sami včas rozpoznají rizika a eliminují je ve chvíli, kdy je sami budou považovat za dostatečně vážná a aktuální; budeme-li se naopak neustále snažit predikovat, co všechno se může stát v budoucnu a řešit tyto problémy současnými technologiemi, pravděpodobně tak poskytneme našim potomkům medvědí službu – místo toho, abychom urychlili technologický (i společenský) rozvoj, promrháme mnoho zdrojů ve jménu honeb za nejrůznějšími chimérami.