Narodil se v Bermondsey v Anglii v rodině úředníka Bank of England, který se, pokud jde o výchovné metody, evidentně inspiroval u Jamese Milla a jeho přímým nástupcem byl Makarenko. Driloval totiž svého syna nad domácími úkoly a hebrejštinou do pozdní noci, aby ho připravil na asketickou dráhu duchovního. Než by se jím stal, tak měl vyrazit do Oxfordu, kde by vystudoval latinu. Pan syn se tvářil, že pilně studuje, ale namísto náboženství si z pubertálního protestu strkal pod polštář – učebnice matematiky (jestli Vás napadlo něco jiného, tak jste hrozní nemravové). Vrcholný vzdor Alfred Marshall projevil tím, že namísto na Oxford vyrazil do Cambridge na kolej svatého Jana – studovat matematiku. 

Po ukončení studií matematiky se chtěl věnovat studiu molekulární fyziky, ale nechal se ukecat od svého spolužáka Henryho Sidgwicka na metafyziku a k cestě do Německa, aby se seznámili s Kantovým dílem. Henry Sidgwick byl velmi pozoruhodný muž. Naprosto vyznával křesťanskou etiku a ideály, měl snad úplně všechny křesťanské ctnosti s výjimkou nepatrné drobnosti, že v Boha nevěřil. Trpěl mučivými vnitřními rozpory a trávil půlku života dokazováním, že Bůh neexistuje a po zbytek života doufal, že se mýlil. Alfred Marshall ponechal kámoše svému osudu a v roce 1867 začal na Cambridgi vyučovat matematiku. Na všechny pády si odnesl od Henryho Sidgwicka zájem o etiku a od té už byl jenom krůček k tomu, aby se věnoval ekonomii, ale s patřičným rozborem a pochopením lidské interakce. Sám o tom prohlásil: „V každé etapě civilizace nám poetové a prozaici nadšeně malovali Zlatý věk, panující do doby, než vládu převzala čistě materialistická honba za zlatem. Jejich idylické obrázky byly jistě půvabné a podněcovaly k ušlechtilým představám a rozhodnutím. Bohužel obsahovaly jen velmi málo dějinné pravdy. Máme-li však jednat dostatečně odpovědně, jednali bychom hůře než blázni, kdybychom přehlíželi nedostatky, jimiž je stále ještě opředena lidská povaha.“ 

Takže pokud má někdo pocit, že malování rustikálních obrázků lidské harmonie v minulosti je pouze dnešní móda, tak vidí, že před více než sto lety tomu nebylo jinak. A utkávali se s tím úplně stejně.

V roce 1876 nastala v jeho životě naprosto zásadní událost. Oženil se s Mary Paleyovou, svou studentkou, ve které našel nejen partnerku životní ale také vědeckou. Po sňatku manželé Marshallovi opustili Cambridge, protože pan choť ztratil univerzitní členství. Od běžných učitelů se totiž vyžadoval celibát. Vedení univerzity bylo zřejmě přesvědčeno o příčinné souvislosti mezi kvalitou výuky a sexuální zdrženlivostí. Takže manželé Marshallovi potěšili vedení univerzity tím, že se přemístili do konkurenčního Oxfordu.

V roce 1879 společně vydali spis nazvaný „Ekonomie průmyslu“, který byl dělostřeleckou přípravou k „Principům“ (poněkud déletrvající, ale co se dá dělat. Jeho celoživotním mottem bylo, že „příroda nečiní skoků“). V roce 1885 přestalo vedení Cambridge vadit, že Alfred Marshall nebude dodržovat celibát, a nabídlo mu místo profesora politické ekonomie.

Jako člověk byl zásadním odpůrcem kontroverzí a jeho slavný kolega William Jevons to od něho velmi často schytal za kritiku klasiků, které měl Alfred Marshall v mimořádné úctě. Nebyla to nějaká přihlouplá adorace. Uvědomoval si nedostatky klasické politické ekonomie a potřebu ji formulovat na jiných principech, ale neměl nutkání velikány kritizovat. William Jevons byl v jeho očích padouchem, který se dopustil těžkého zločinu – snažil se přetrhnout tradici britské klasické ekonomie. Vyrovnal se tedy s bídákem po svém. Když už ho v „Principech“ zmínil, tak pouze kriticky. Stejný osud potkal zakladatele lausannské školy – Francouze Léona Walrase. Ten se sice nedopustil zločinu kritiky britských klasiků, ale jeho metodu „všeobecné rovnováhy trhů“ nepovažoval za operativní nástroj analýzy trhů. To byl pro Alfreda Marshalla příliš komplikovaný arzenál: „Ekonomové se nemohou halit do čisté teorie, ale musejí hledět na svět zpříma a pokoušet se jej zdokonalit prostředky, jež mají k dispozici.“ 

Ačkoli byl vystudovaný matematik, tak nabádal všechny, aby to s matematikou nepřeháněli. Obával se, že by se ekonomové přes nadpozemské modely mohli dopočítat nepříčetných šíleností (a některým se to opravdu povedlo), které nemají s realitou nic společného. Sám svoje výpočty dával spíše do odkazů a dodatků. Svůj přístup vysvětloval naprosto líbezně:

1. Matematiku používejte jako těsnopisný jazyk než jako hnací sílu výzkumu. 
2. Držte se jí tak dlouho, dokud nedospějete k závěru.
3. Závěr přeložte do angličtiny.
4. Uveďte příklady, které jsou pro život důležité.
5. Matematické podklady spalte.
6. Pokud neuspějete v bodě 4. spalte výsledek bodu 3. 

Jeho žák a nástupce Arthur Cecile Pigou o Alfredu Marshallovi tvrdil, že svoje matematická pojednání četl zásadně ve světle zapáleného krbu. 

Z jeho pokusu o spojení s klasiky vzniklo označení „neoklasická ekonomie“, kam jsou dnes zařazeny školy cambridgeská, lausannská a ostatní marginalisté s výjimkou školy rakouské (ta zase matematiku jako jazyk odmítala úplně). Zřejmě jedinou vzpourou proti klasikům byla skutečnost, že přestal používat označení „politická ekonomie (political economy)“ a nahradil ho neutrálnějším pojmem „ekonomie (economics)“, který se používá dodnes. 

Ekonomii Alfred Marshall chápal jako vědu o ekonomickém chování člověka. Jeho marginalismus je evolucí v oblasti ekonomie. Podnikatelé a zákazníci nedělají žádné převratné skoky, ale vylepšují svoje postavení postupně krok za krokem. Zkuste si představit sami sebe, jak často a revolučně měníte svoje návyky. Kdepak, lidé jsou konzervativní a změny (odchylky od současného stavu) je většinou děsí. K tomu vytvořil fungující metody a nástroje analýzy (vzorce a grafy však psát a kreslit nebudu).

Pokusím se vysvětlit následující oblasti: dílčí rovnováhu, užitečnost a poptávku/nabídku, rovnováhu trhu a rovnovážnou cenu. Snad od toho nezdrhnete, neboť se jdeme věnovat vědě (už jste si zvykli nebo Vás to označení pořád vytáčí?).

Velmi dobře věděl, že každá změna na jednom trhu se projeví změnami na ostatních trzích. Ale pokud chceme pochopit tržní procesy, je nezbytné odstranit obrovské množství proměnných a zkoumat trh jednoho zboží „sám o sobě a vyrvat ho ze zbývajících trhů“. Za předpokladu „stejných podmínek“ (ceteris paribus) – změna ceny např. piva a jeho kupovaného a prodávaného množství nemají žádné dopady na ceny a množství jiných produktů, např. kořalky, vína, mléka, nealkoholických nápojů atd. Samozřejmě věděl, že tomu tak není, ale byl přesvědčen, že tyto „vedlejší efekty“ jsou tak malé, že je lze zanedbat. Pro pozorné a pozornější bezodkladně prohlašuji, že je jasné, že to lze použít na „malý trh“ ve srovnání s celou ekonomikou. Je nezbytná úzká definice výrobku a výrobek představuje malou položku v celkových nákladech spotřebitele. Např. pro pivo, ale nikoli pro nápoje jako celek. Samozřejmě že pokud se jedná o národ, který chlastá jenom pivo (včetně kojenců) a ostatní nápoje nikdo nekupuje, tak to platí pro celý trh. 

Alfred Marshall uváděl další faktory (kromě ceny), které určují poptávku, které posuzoval z hlediska ceteris paribus: 1. zákazníkův vkus, zvyky a preference, 2. spotřebitelovy příjmy a 3. cenu konkurenčních výrobků. Jenže pro pochopení je dočasně uzavřel do trezoru (každý zvláště) a zkoumal je samostatně.

Převratnost přístupu Alfreda Marshalla je v konstatování, že lidé jsou schopni měřit mezní (marginální) užitečnost zboží nepřímo prostřednictvím peněz. Když kupující vydává svoje prachy za nějaké zboží, tak vyměňuje užitečnost zboží za užitečnost peněz (za ty prachy si totiž mohl koupit něco jiného). Cena, kterou je kupující maximálně ochoten za zboží zaplatit, měří jeho mezní (marginální) užitečnost. 

Představte si pana Opilce, který dorazil úplně nepříčetný žízní do putyky a zařve parafrázi legendárního výroku, legendárního autora, z legendární hry: „pivo, můj majetek za pivo“. Půllitr piva v hospodě stojí Kč 22,50. Kolik piv pan Opilec v hospodě polkne? První pivo má pro něho mezní užitek (vzhledem k hrozné žízni) např. Kč 50. Druhé pivo má mezní užitek Kč 48 (žízeň je menší) a takhle to jde stále dolů až se dostane k desátému (co to do sebe bude lít) Kč 21,50. Poručí si ho pan Opilec? Alfred Marshall nás učí, že nikoli, protože mezní užitek desátého piva je menší (Kč 21,50) než cena, kterou musí skutečně zaplatit Kč 22,50. Zastaví se tedy na devátém pivě, protože mezní užitek je větší než cena, kterou platí. 

Je tedy evidentní, že pan Opilec koupí všechny půllitry kromě toho posledního. Tam už nemá žádný „přebytek“, tzn. kladný rozdíl mezi mezním užitkem a požadovanou cenou. Legendární výrok je nesporným důkazem, že William Shakespeare naprosto správně chápal marginalismus.

Stejný postup je v případě rozhodování mezi nákupem dvou různých zboží. Představte si pana Manžela, který řeší naprosto zásadní dilema. Má jít do hospody se svými kumpány (zboží 1), nebo zůstat doma s paní Manželovou a rozprávět s ní o Bohatství národů Adama Smitha (zboží 2). Nakonec se rozhodne pro zboží 1 a vyrazí za kámoši, aby s nimi řešil kolosální problémy této planety, které s nimi řešil nejméně tisíckrát.

Jak dlouho bude pan Manžel chodit do nudné putyky namísto kultivované domácí diskuse, tzn. kupovat zboží 1 namísto zboží 2? Tak dlouho, dokud mezní užitek zboží 1 tzn. z vysedávání s kámoši v začouzené hospodě u piva bude vyšší, než mezní užitek zboží 2 tzn. z poučné debaty s paní Manželovou nad dílem klasika. Jenže pan Manžel má obrovskou kliku, protože jeho choť je ekonomka, která ho při odchodech do hospody podporuje a neremcá. Není totiž pro paní Manželovou (a dámy obecně) nebezpečnější skutečnosti než pocit nudy jejího chotě v její přítomnosti. Tím by se totiž mezní užitek z hospody dramaticky zvyšoval a mezní užitek z domácí diskuse dramaticky klesal.

Tento postup umožnil Alfredu Marshallovi, aby (a teď přichází historický výrok číslo 3) ztotožnil funkci poptávky s funkcí mezní užitečnosti!

Potom zpřesnil objev Johna Stuarta Milla cenové pružnosti poptávky tak, že ji vyjádřil jako procentuální změnu poptávaného množství při jednoprocentní změně ceny. A popsal ještě další závislosti – množství náhrad, čas na vyhledání náhrady a dopad změny na celkový rozpočet, což jeho slavný předchůdce ještě neudělal.

Pokud jde o výrobce, tak je to stejné jako u spotřebitele. Namísto mezního užitku spotřebitele si dosaďte mezní (marginální) náklady výrobce. Výrobce vyrábí tak dlouho, dokud mezní náklady na poslední vyrobenou jednotku jsou nižší než dosažená cena. Rozhodování výrobců o pořízení např. zařízení nebo pracovníků je podřízeno stejnému principu jako rozhodování pana Manžela, zda-li jít do hospody, nebo zůstat doma s chotí.

Mezi mezními náklady Alfred Marshall také vysvětlil náklady kapitálu tzn. úroku z vypůjčených peněz. Úrok nazýval odměnou za „čekání“, tedy za to, že peníze nebyly spotřebovány okamžitě, ale spotřeba byla odložena. A jeho popis je naprosto úžasný: „odklad v inkasování odměny předpokládá obecně jistou oběť ze strany toho, kdo svou spotřebu odložil, stejně jako je oběť vynaložení dodatečného úsilí ze strany toho, kdo pracoval“. Tak, tak, tohle vydal v roce 1890 a ještě 99 let po vydání jeho „Principů“ se učilo v některých divných končinách, že jediným zdrojem hodnoty je práce.

Alfred Marshall ve svých „Principech“ netvrdí, že se spotřebitelé a výrobci vždy chovají marginálně nebo racionálně. Konec konců pohled na nedopité půllitry v hospodách, statistiky alkoholiků a rozvedených manželství, nadbytečné zásoby ve skladech, nepoužívané výrobní haly a flákající se zaměstnance svědčí o opaku. Jenže pokud se tak nechovají, šance na protialkoholní léčbu, rozvodové řízení nebo bankrot firmy se zvyšují. Někteří lidé přesto stále dokola tvrdí, že se nedá všechno měřit prostřednictvím peněz, že jsou důležitější motivy než přízemní mamon.

Soukromě bych poznamenal, že např. výše uvedené jevy jsou ekonomickým vyjádřením emotivního chování namísto racionálního. Každopádně moralistům metoda Alfreda Marshalla umožňuje si přesně spočítat v prachách, kolik je iracionální chování stojí, a mudrovat o faktorech z hlediska ceteris paribus.

Takže nyní měl Alfred Marshall k dispozici teorii poptávky a teorii nabídky a vybaven tímto arzenálem mohl přistoupit k vysvětlení rovnováhy trhu a rovnovážné ceny. Zahájil tím, že světu oznámil, že zboží nemá žádný mystický neměnný základ. Dále světu sdělil, že hledání univerzální síly, která tvoří hodnotu zboží (např. práce), je ekonomickou terminologií mrháním omezenými zdroji (v neekonomické terminologii je to blbost non plus ultra). Pokračoval odstraněním rozlišování klasických pojmů „hodnota“ (ještě předtím to byla „přirozená cena“, jak si jistě pamatujete od Davida Ricarda) a „tržní cena“ (jak si jistě pamatujete opět od D. Ricarda) a nahradil je pojmy rovnovážné a nerovnovážné ceny.

Alfred Marshall jako muž, který nesnášel kontroverze dokázal svojí teorií rovnovážné ceny nejen smířit dosud nesnášenlivé hodnotové přístupy, ale on je dokonce sjednotil! Doložil, že teorie poptávky Thomase Malthuse (jo, je to ten pán, kterého znají lidé spíše proto, že vytvořil první katastrofický scénář, ve kterém tvrdil, že lidstvo poroste geometrickou řadou, zatímco produktivita aritmetickou, takže vymřeme hlady) a teorie nabídky Jeana Baptista Saye byly v zásadě správné. Pouze slavní pánové neviděli za poptávkou mezní užitečnost a za nabídkou mezní náklady. Nekonečný spor o to, jestli je cena určena náklady nebo užitečností vyřešil tím, že doložil, že je určena obojím – mezní užitečností, která je ztělesněna poptávkou, a mezními náklady, které jsou ztělesněny nabídkou. Vyjádřil to naprosto epochálním způsobem: „Stejným právem, s jakým bychom se mohli hádat o to, zda list papíru je stříhán horním či spodním ostřím nůžek, se můžeme hádat o to, zda hodnota výrobku je určována jeho užitností či náklady na jeho výrobu.“

Teď už zbývalo jenom vysvětlit, jak poptávka a nabídka ovlivňuje rovnovážnou cenu v různých časových obdobích (tím rozřešil potíž Johna Stuarta Milla). Nejprve vzal na paškál velmi krátké období. Příkladem budiž pan Rošt, který dopoledne upekl kuřata, která odpoledne prodává. K večeru už kuřata musí prodat za jakoukoli cenu, kterou mu kolemjdoucí nabízí. Jinak by se mu kuřata zkazila a musel by je vyhodit. Jeho náklady jsou úplně lhostejné. Už je při pečení „utopil“ a zaplatit je bude muset ať prodá nebo neprodá. Rovnovážnou cenu určuje tedy pouze poptávka.

V krátkém období pan Rošt nemůže měnit velikost produkce nad kapacitu svého grilu (ten je fixní, pokud ho tedy nemá nafukovací). Najme tedy další osoby, které budou grilovat a prodlouží dobu prodeje o další směny. Nabídka roste, výnosy z fixního nákladu (grilu) klesají, protože mezní náklady rostou (mzdy najatých lidí, energie za prodloužené grilování).

V dlouhém období může pan Rošt koupit další grily, kromě toho budou na trh vstupovat další podnikatelé, kteří budou objevovat další místa, kde se dá prodávat, budou přetahovat zákazníky atd. V tomhle případě se budou výrobci mydlit mezi sebou, snažit se urvat, co se dá, dělat psí kusy, aby toho vrtošivého, rozmazleného tvora, kterému se říká spotřebitel, získali při konstantních výnosech pro sebe. Při stoupajících výnosech zase budou růst náklady některých faktorů (většinou mzdy obsluhy grilu, která bude svoje dovednosti vydávat za jedinečné). Každopádně to bude v dlouhém období nabídka (v důsledku popsaných vlivů), která bude určovat rovnovážnou cenu.

Zkrátka a dobře rovnovážná cena čistí trh, protože se její výše rovná mezní užitečnosti a mezním nákladům (s výjimkou velmi krátkého období). Marginální (mezní) revoluce byla na světě a je součástí ekonomických učebnic dodnes.

J. A. Schumpeter napsal: „Silní vůdcové, kteří jsou si jisti podporou disciplinované většiny, nedělají revoluce – ani ve vědě, ani v politice – ale jdou klidně dál v čele, ponechávajíce hluk a revoluci menšinovým skupinám, které musejí křičet, aby je bylo vůbec slyšet. Myslím, že toto dobře odráží názor, který zastávali marshallovci.“

Vydáním díla Alfreda Marshalla se kruh britských titánů klasické ekonomie uzavřel. Od roku 1776 do roku 1948 držely nad ekonomií vládu pouze čtyři knihy v nepřerušené řadě – „Bohatství národů“ Adama Smitha, „Principy“ Davida Ricarda, „Principy“ Johna Stuarta Milla a „Principy“ Alfreda Marshalla. Co jim chybí na vynalézavosti při vymýšlení názvů, to bohatě nahradily svou trvalostí v čase.