Environmentalismus je socialistická cesta do pekla (1/2)

Mises.cz: 04. května 2012, Ondřej Moravec, komentářů: 24

Dnešním článkem se pokusím objasnit můj názor na péči o životní prostředí, hysterii kolem globálního oteplování a environmentalistické politické hnutí. Bude kvalitnější syntézou předchozích článků na toto téma a přidá několik nových postřehů, zřejmě tedy nebude nejkratší. Vezmu to totiž dosti zeširoka.

Všechny zarputilé environmentalisty předem upozorňuji, že jsem vyrostl na venkově, miluji čistý vzduch, lesy, vodu, hvězdné nebe a klid na přemýšlení. V Praze pracuji a i když je to relativně čisté velkoměsto, nežil bych tam ani za zlaté prase, jezdím každý den zpět do lesa. Tyto mé hodnoty mne však neopravňují k přehlížení jistých souvislostí ve společenské interakci a bezhlavému diktátu těchto hodnot ostatním, jehož nevyhnutelné důsledky jsou mnohými v rámci jejich propocených trenek v očekávání nadcházející apokalypsy nekriticky přehlíženy.

Termín „enivronmentalismus“ a „environmentalista“ si vyhrazuji pro organizované politické hnutí a jeho zastánce, jejichž konečným cílem je řízení životního prostředí na globální úrovni stanovováním limitů na vše, co uznají za vhodné, a jejich následné prosazování politickým násilím. Nemíním tím nikoho jen proto, že má dobrý pocit z třídění odpadu, že preferuje čistší technologie a energetické zdroje, že si kupuje bio produkty a nejezdí autem.

Každý dospělý a zralý lidský jedinec si uvědomuje kauzalitu ve společenské interakci, cítí odpovědnost za své jednání a důležitost jistých obecných pravidel chování, bez nichž by poklidný společenský život nebyl možný. Nevraždí, nekrade a snad i protistranu upozorní, pokud se ona zmýlí v jeho prospěch. Nepálí na zahradě pneumatiky, když sousedi suší prádlo, respektuje majetková práva ostatních a nedělá si na základě své závisti nárok na něco, co mu nepatří. Nemá pocit, že má právo na něčí majetek jen proto, že je homo sapiens.

Také si uvědomuje, že žije ve světě, který není rájem, ve světě, kde získání čehokoliv cenného ho stojí úsilí, čas a vzdání se něčeho jiného. Uvědomuje si, že všechno má svůj náklad a nic cenného není zdarma. Ví, že jeho předkové museli bojovat o holé přežití, že ještě nedávno čtvrtina dětí zemřela do jednoho měsíce po porodu a mnoho dospělých nepřežilo svůj třicátý rok. Ví, že tato planeta nebyla stvořena pro něj, jeho utopické blaho a štěstí. Jen mlhavě si však již dokáže představit, co mohlo znamenat stát tváří v tvář přírodě, jejím predátorům, vrtkavým rozmarům a obrovské síle, jíž lidský život a štěstí vůbec nezajímá.

Žije si svůj bezpečný a pohodlný život, mnohem pohodlnější než ti nejprivilegovanější před několika generacemi. Považuje ho za samozřejmost. Má ke svému životu k dispozici vybavení a prostředky, o nichž se ještě jeho prarodičům ani nesnilo. Nechápe, kde se berou, jen ví, že když někomu prodá svou práci, bude si potom moci pořídit něco z toho blahobytu, který se objevuje kolem něj. Většinou děkuje vědě jakožto zdroji všech těch skvělých prostředků, které mu umožňují žít život nad úrovní animální existence, dnes občas i život přímo bezstarostný nebo alespoň povětšinou zábavný.

Nemá pocit, že všechno to bohatství kolem něj by mohlo zmizet, že by mohlo být zničeno a spotřebováno. Nezná jeho původ, neví, jak vzniká, jak roste, co k tomu potřebuje. Má pocit, že pokrok je otázkou vědy a technologie, nikoliv společenské organizace, právního rámce a pravidel mezilidské interakce. Hodnot a filozofie zastávaných jedinci, které se materializují v jejich jednání.

K čemu je však špičková znalost technologie stavebnímu inženýrovi, který je schopen vyprojektovat stavbu mrakodrapu, když se ocitne na pustém ostrově? Bude si tam díky ní moci postavit mrakodrap, nebo si prvně bude muset vyrobit nůž, sekeru, polena a nakonec snad skončí s průměrným srubem? Neznal snad dostatečně vědu a technologii? Pokud by se počet lidí zredukoval na několik stovek tisíc a jejich bohatství by bylo zničeno, k čemu by jim byla znalost všech těch technologických postupů, které by najednou nemohli využít? Co by jim chybělo?

Chybělo by jim to bohatství, neboli zdroje či kapitál. Neboli uskladněné předchozí úsilí. Veškeré bohatství lze zničit, veškeré bohatství lze spotřebovat. Společenská teorie, jejíž nevyhnutelným důsledkem je spotřeba bohatství a návrat do barbarství ve jménu jiných, „lidsky vyšších“ hodnot, se nazývá socialismus. Jedná se o filozofii zásadně anti-humanistickou, pro-animální, jejímž konečným cílem je zbavení člověka „pout civilizace“ a jeho návrat do zasvěceného ráje kmenové společnosti. „Socialismus je touhou žít život divocha“, touhou být opět členem obrovského kmene se společnými cíli, které jsou běžně identické s cíli svrchovaného diktátora. On jako jediný může používat vlastní rozum a úsudek beze strachu rozporu s oněmi cíli. Jsou totiž jeho vlastními.

Společenská teorie, v níž je každému dovoleno sledovat vlastní cíle v rámci prostoru, do něhož nikdo jiný (bohužel běžně kromě vlády) nemůže beztrestně zasahovat, se nazývá kapitalismus (liberalismus). Tento vlastní prostor (majetek) lze rozšiřovat pouze vlastním úsilím a dobrovolnou směnou s ostatními. Při každé směně se mezi směňovanými statky vytváří směnný poměr – cena – a spontánně se organizují místa vyhrazené směnám – trhy. Ceny reflektují vztah dostupnosti (vzácnosti) daných statků (nabídka) a jejich hodnocení účastníky směny (poptávka). Neustále tak odhalují relativní vztahy mezi směňovanými statky a pružně reagují na změny v oněch fundamentálních datech – dostupnosti a hodnotových škálách účastníků směny.

Jeden nebo více směňovaných (obchodovaných) statků začne být používán jakožto prostředek směny. Je tedy téměř vždy a téměř každým poptáván proto, aby byl dále za něco směněn. Předurčí jej pro to jeho vlastnosti – relativní vzácnost, snadná dělitelnost a trvanlivost. Během tohoto procesu začnou všichni účastníci směny kótovat své nákupní a prodejní ceny směnným poměrem k tomuto statku – právě proto, že je stále více přijímán jako protihodnota v jakékoliv transakci. Tento statek (peníze) se tak stane jednotkou, díky níž bude možné okamžitě porovnávat směnné poměry mezi jakýmikoliv obchodovanými statky.

Výsledkem tohoto vývoje je zcela nejzásadnější aspekt kapitalismu a svobodného trhu: cenový systém a následná schopnost ekonomické kalkulace. Cenový systém a ekonomická kalkulace slouží k předávání informací mezi dnes již miliardami účastníků ekonomické spolupráce. Koordinuje jednání každého účastníka této dobrovolné spolupráce mnohem účinněji než jakákoliv plánovací komise. Každý může okamžitě zjistit, zda jeho jednání zdroje a bohatství vytváří (je ziskové), nebo spotřebovává (je ztrátové). Zisk, tedy přebytek výnosů nad náklady, je jediným objektivním kritériem ekonomické racionality a tvorby bohatství. Ztráta je naopak objektivním kritériem ekonomické iracionality a spotřeby bohatství.

Osoby úspěšné v odhalování ziskových příležitostí, vytváření bohatství, akumulaci zdrojů a jejich rozšiřování se nazývají podnikatelé. Berou na sebe rizika špatného odhadu budoucích preferencí účastníků směny. Díky cenovému systému a možnosti ekonomické kalkulace však vždy mají k dispozici test relevance těchto odhadů. Své jednání neustále přizpůsobují kritériu ekonomické racionality a pokud se ve svém odhadu mýlili, jsou potrestáni úbytkem vlastního majetku. Neustále hledají racionálnější využití svých zdrojů v cestě za jejich rozšiřováním a jediným způsobem je správný odhad budoucích preferencí ostatních účastníků směny.

Přesně toto je důvodem ekonomického selhání všech socialistických systémů, v nichž chybí instituce soukromého majetku se vším všudy, a tedy i cenový systém vytvářený neustálou interakcí mezi dostupností zdrojů a preferencemi účastníků ekonomické spolupráce. Jediné preference, které jsou v těchto systémech realizovány, jsou preference svrchovaného diktátora a potažmo jeho plánovací komise. Nebozí vesničané v komunistické Číně byli nuceni roztavit své zemědělské náčiní, aby se vykázala vysoká výroba oceli, protože „to bylo dobré“ – v očích svrchovaného diktátora samozřejmě. Následný hladomor nikoho příliš nevzrušoval, protože znakem všech socialistických systémů je nadřazení souboru hodnot svrchovaného diktátora nad cokoliv jiného.

V socialistických systémech jsou tedy sledovány hodnoty svrchovaného diktátora a jeho plánovací komise bez ohledu na jejich ekonomickou racionalitu. V čistém socialismu (jenž nikde realizován nebyl) toto kritérium zcela chybí, nelze tedy vůbec zjistit, zda daná činnost kapitál a bohatství spotřebovává, či vytváří. V reálných socialistických systémech je fungování cenového systému v různé míře potlačeno či odtrženo od jeho determinujících faktorů nabídky a poptávky. V ekonomickém systému potom existují systematické přebytky či nedostatky odvislé od chybného odhadu (ten správný však není možný!!) preferenčních škál jednotlivců plánovací komisí. Dochází buď k čisté spotřebě kapitálu, nebo k jeho nižší tvorbě a obnově ve srovnání se svobodnější ekonomikou, kde je cenovému systému dovoleno plnit svou informační funkci ve větší míře.

Proč však vyprávím celou tuto pohádku? Pohádku, kterou mnohem podrobněji vyprávěl Ludwig von Mises již v roce 1922 ve svém Socialismu. Téměř nikdo ho však neposlouchal, všichni chtěli ten svůj sen, sen divošského kmenu se společnými cíli, ať již to byl národ a čistá rasa nebo dělnická třída a absolutní bratrství. Všichni to chtěli vyzkoušet. Stejně tak dnes všichni chtějí svůj sen o čistém a kvalitním životním prostředí předat do rukou národních a mnohem častěji celosvětových nadnárodních plánovacích komisí, které budou regulovat kroky každého jednotlivce a podniku, aby svým životem Matku Zemi nepošlapal v míře větší, než oni uznají za vhodné.

Každý dospělý a duševně zdravý jedinec preferuje čistý vzduch před špinavým, čisté řeky před znečištěnými a zdravé lesy před umírajícími. Je to obecná lidská vlastnost, jež člověka činí člověkem. Schopnost porovnávat různé alternativy a vybrat z nich tu lepší, vhodnější, výhodnější. Racionalita. Každý chce mít lepší životní prostředí. Co je však lidským životním prostředím? Je to nedotčená příroda? Je to zima, vlhko či sucho a vedro bez přístřešku? Je to neustálé ohrožení od přírody a jejích nástrah, stovek nemocí a predátorů? Je životní prostředí člověka stejné jako životní prostředí psa?

Není. Člověk je díky rozumu schopen cíleně přetvářet podmínky, do nichž se narodil, aby mu poskytovaly kvalitnější život a životní prostředí. Kvalita lidského životního prostředí je určena kvalitou života, které mu toto prostředí poskytuje, souhrnem možností, jež mu dává. Nachází se v kvalitnějším životním prostředí člen expedice na Jižní pól nebo běžný obyvatel Prahy? Jak dlouho a v jaké kvalitě by každý z nich ve svém životním prostředí přežil? Nedotčená příroda není zrovna kvalitním životním prostředím a všem proponentům této myšlenky bych doporučil pár měsíců v nedotčené přírodě, samozřejmě bez všech vylepšení tohoto přirozeného prostředí ve formě vybavení. Většina z nich by se zřejmě už nikdy nevrátila. Nikoliv proto, že by se jim tam tolik zalíbilo.

Člověk tedy neustále přetváří své podmínky tak, aby mu poskytovaly kvalitnější život, kvalitnější životní prostředí. Krátce řečeno, jedná neboli vykonává ekonomickou aktivitu. Důvodem jakéhokoliv jednání neboli ekonomické aktivity je změna současného stavu za stav budoucí, který bude pociťován jakožto lepší a kvalitnější. Veškerá ekonomická aktivita se děje s myšlenkou na zlepšení životních podmínek daného jedince. Je vždy nutně změnou původních, daných či nalezených podmínek do nového stavu.

Při tomto přetváření svého okolí k obrazu svému využívá zdroje: své úsilí (práci) a čas, v němž transformuje původní nedotčenou přírodu do jemu přijatelnější podoby. Část výsledků tohoto úsilí, která není spotřebována, se stává kapitálovými statky. Ty mu pomáhají produkovat ostatní statky rychleji a s menším využitím ostatních zdrojů. Jsou uskladněným předchozím úsilím a přesouvají jej v čase k výrobě stále více kapitálově náročnějších statků, jež by jinak vyrobit možno nebylo. Viz například ten mrakodrap na pustém ostrově. Při této činnosti často nevratně transformuje mnoho přírodních zdrojů, například ropu, uhlí, různé kovové rudy či dřevo.

A nyní se dostáváme k doktríně omezených přírodních zdrojů, jež zastává i mnoho velmi inteligentních jedinců. Mají pocit, že protože je Země jistě konečná a omezená, stejně tak jsou konečné i její přírodní zdroje, a proto bychom v lepším případě měli alespoň uvalit zdanění a kvóty na těžbu a spotřebu ropy, uhlí, kovových rud, vody. V horším případě navrhují tyto zdroje zcela nechat ležel ladem. Představují si apokalypsu, která nastane, až budou tyto zdroje vyčerpány. Co si potom ubohé lidstvo počne?

Proti tomuto pohledu existují dvě naprosto zásadní námitky. Tento misantropický pohled totiž přehlíží jak mnoho faktů o samotné přírodě tak zejména samotnou podstatu člověka, proces vývoje, čas. Už na začátku 19. století se T. R. Malthus vytasil s prvním matematickým modelem ohledně vývoje společnosti. Jeho předpokladem byl exponenciální růst obyvatel a lineární růst produkce potravin. Závěrem byla jasná blížící se apokalypsa a nezbytná role válek, morových epidemií, vysoké dětské úmrtnosti a zejména hladomoru jakožto faktorů regulujících velikost lidské populace. Jak smutné a zároveň směšné.

Ve stejné pozici se dnes nacházejí všichni proponenti doktríny omezených přírodních zdrojů. Prvně se zaměřím na onu omezenost, posléze na matematické modely a přehlížení času a procesu vývoje. Země je obrovská koule přírodních zdrojů. Obrovská masa chemických prvků a sloučenin, které člověk může využívat k tvorbě bohatství a kapitálových statků. Každý proponent doktríny omezených zdrojů si musí odpovědět na otázku, proč ceny základních surovin vyjádřené ke konstantní peněžní nabídce i přes neustálé zvyšování poptávky a zdanění už desetiletí klesají.

Jednoduše proto, že zvýšená kapitálová vybavenost umožňuje nalézat a využívat stále nové zdroje a lepší způsoby získávání těchto užitečných surovin ještě rychlejším tempem, než se zvyšuje jejich spotřeba. Například Kanada má obrovské zásoby ropy v podobě ropných písků, která zatím není ve větší míře extrahována, protože se jedná o kapitálově náročnější způsob jejího získávání. Už nyní je největším dodavatelem ropy pro USA a při současném tempu produkce by její zásoby ropy vydržely 182 let. Samy USA mají rozsáhlé zásoby ropy v podobě ropné břidlice, z níž se ropa zatím téměř vůbec nezískává. Při současné spotřebě ropy v USA by vydržely 110 let. Člověk se zatím opravdu jen „škrábe po povrchu Země“ a jestli se něco neblíží, tak je to nedostatek energetických a přírodních zdrojů. Ten bude moci být zapříčiněn pouze politikami, které povedou ke spotřebě kapitálu, ať již zdaněním, kvótami či absolutním zákazem využívání fosilních paliv.

Ve 3. století byla napsána tato slova: „Svět zestárnul a ztrácí svou dřívější svěžest. Je svědkem svého vlastního úpadku. Jak déšť tak sluneční svit mizí; zásoby kovů jsou téměř vyčerpány; rolník selhává na poli, námořník na moři, voják v táboře, upřímnost na trhu, spravedlnost u soudu, harmonie v přátelství, dovednost v umění, disciplína v morálce. Toto je rozsudek nad světem, že vše, co má začátek, musí zaniknout…“. Autor těchto slov by se asi divil, kdyby viděl dnešní vyspělé oblasti.

Je nutné si uvědomit, že množství využitelných přírodních zdrojů je mnohem více otázkou kapitálové vybavenosti, která umožňuje nalézat a využívat další a další zdroje nerostných surovin a způsoby jejich extrakce. V tomto ohledu je lidstvo stále mnohem více na začátku než na konci a jediná síla, která může zabránit neustálému zvyšování dostupnosti přírodních zdrojů, jsou politiky spotřeby kapitálu. Otázka zdrojů pitné vody může být například vyřešena odsolováním a čištěním mořské vody a následnou dopravou do vnitrozemí. Nikdo snad nepochybuje, že vyschnou oceány. Ve chvíli, kdy by se tato alternativa ukázala jakožto dostatečně výhodná, nevedla by ke spotřebě kapitálu a nebylo by jí politicky bráněno, objevilo by se dostatek poskytovatelů této služby.

Druhou část článku naleznete zde.