Environmentalismus je socialistická cesta do pekla (2/2)

Mises.cz: 05. května 2012, Ondřej Moravec, komentářů: 8

[První část článku naleznete zde.]

Nyní jsme se dostali k jádru diskuze, což jsou náklady zelených alternativ. Mnoho lidí například nechápe fakt, že pokud (čísla si vymýšlím) jaderná elektrárna vyrobí 1 kWh elektřiny v průměru za 1 Kč a solární panel za 15 Kč, při realizaci alternativy solárního panelu na úkor jádra dochází ke spotřebě bohatství ekvivalentnímu 14 Kč za 1 kWh elektřiny. Dnes jsem viděl článek s názvem „Německý parlament pojede jen na obnovitelné zdroje.“ Tomu říkám hrdinství, sebrat někomu přes 3 miliony eur ročně a následně se bít do prsou, že využíváte zelené zdroje. Do této částky navíc nejsou zahrnuty dotace poskytovatelům zelené energie.

V důsledku environmentalistické lobby například nikdy nezačala fungovat jaderná elektrárna Shoreham na Long Island, která byla v roce 1984 postavena za 5,5 miliardy dolarů. V roce 1994 byl její reaktor rozebrán. Avšak i samotní environmentalisté se začínají vracet k jádru jakožto lepší alternativě k jejich novému úhlavnímu nepříteli, oxidu uhličitému. Ten se stal hlavním aktérem všech katastrofických scénářů, jimiž je chudák běžný občan dnes a denně bombardován masmédii ze všech stran. Jeho koncentrace v ovzduší se dnes pohybuje kolem 385 molekul oxidu uhličitého na jeden milion molekul ostatních plynů.

Vědci se předhánějí v prezentaci matematických modelů globálního oteplování závislého na koncentraci oxidu uhličitého v ovzduší. Předpovídají konkrétní zvýšení hladin oceánů, změny klimatu, mořských proudů, zvýšení teploty. Musím se usmívat, když slyším lidi stěžovat si na nespolehlivost předpovědi počasí v řádech dnů, týdnů či měsíců a na posvátnou úctu, s níž naslouchají předpovědím počasí v řádech desetiletí, většinou spojených s předpovědí vývoje celého ekosystému a geosystému. U zvlášť talentovaných akademiků se k tomu připojí i předpověď toho nejkomplexnějšího, nejnevyzpytatelnějšího systému, závislého na akcích miliard lidí – ekonomického systému.

Jeden z nositelů „Nobelovy ceny za ekonomii“ například publikoval studii, jež by se dala shrnout do věty: „Pokud se nesníží produkce oxidu uhličitého o x procent do y let, svět bude ztrácet w procent svého produktu ročně.“ Předně stojí za zmínku, že žádná „Nobelova cena za ekonomii“ neexistuje, jedná se doslova o „Cenu Švédské centrální banky za ekonomii na památku Alfreda Nobela“, tedy cenu od švédské státní instituce. Někteří potomci pana Nobela striktně vystupují proti všeobecnému označování této ceny za Nobelovu, protože u Pepy z Vidlákova to samozřejmě budí další zdání neomylné autority.

Jedna z námitek k této studii byla, že autor očekávané ztráty diskontoval příliš nízkou úrokovou mírou, takže výsledný náklad se zdál být nadhodnocený. Divím se, že se tento nesmysl, jehož účelem mohlo být pouze přivolání pozornosti médií a grantových agentur na svou osobu a politická lobby, vůbec někdo obtěžoval takto konstruktivně komentovat. Tohoto génia, jenž je schopen s dostatečnou jistotou předpovědět zároveň vývoj klimatu, ekosystému a ekonomik v různých částech světa, bychom měli vynášet mnohem výše. Jeho talent lze těžko vyjádřit nějakou prašivou cenou od centrální banky. Měl by se stát alespoň ředitelem Země nebo Microsoftu. Proč ho vlastně Microsoft již dávno nezaměstnal? Proč už vlastně dávno nezaložil tu nejúspěšnější společnost na světě? Vždyť celé úspěšné podnikání je jen správný odhad budoucnosti. A v tom je zřejmě extra kádr.

Podobně vyznívají všechny studie různých nadnárodních organizací o tom, že „snížení emisí oxidu uhličitého je snadné a vyplatí se to“. Nebozí a zabednění podnikatelé zřejmě potřebují pořádnou lekci o tom, co se vyplatí. Jejich zaslepenost jim brání vidět ty miliardy válející se na chodníku a čekající na ty, co odhodí ty odporné neobnovitelné zdroje energie a nakoupí solární panely. Jak to, že už dávno nezkrachovali, neználci?

Možná se slovy „vyplatí se to“ nemyslí ten odporný podnikatelský zisk a tvorba majetku, ale oddálení nyní již nevyhnutelné změny Matky Země na neobyvatelné peklo. Ušlechtilý to cíl. Stejně jako cíl „aby se všichni měli stejně dobře“ nebo „aby národ byl čistý“. Kdo by se nechtěl podílet na tak ušlechtilých a velkolepých cílech, které hnou srdcem každého, jenž není bezohledným egoistou sledujícím jen svůj prospěch, ale má taky ten nezbytný smysl pro skupinu, společnost a společné lidské cíle a hodnoty? Kdo by nechtěl zachránit svět a společnost, zvířata, rostliny a Matku Zemi? Každý může přispět svým dílem, každý může být dobrým soudruhem! Společně můžeme zabít Člověkomedvědoprase!

Tak jsem trochu odlehčil debatu o globálním oteplování. Jeden z omylů, díky němuž se kdekomu sevřou půlky při poslechu o vzestupu teploty tam, mrazu jinde a růstu hladiny oceánů, je přehlížení času a procesu vývoje. Pepa z Vidlákova si představí dnešní svět za sto let plus 30 cm hladiny oceánů navíc a samozřejmě vidí totální chaos. Říká si, co by asi dělal. Kdyby někdo v roce 1900 obyvatelům New Yorku řekl, že hustota obyvatel na území New Yorku bude za sto let 10 500 lidí na kilometr čtvereční, zřejmě by spousta z nich začala lobbovat pro zákaz vstupu dalších občanů. Taková představa v tehdejším světě byla absolutním chaosem, s následným hladomorem o kdoví s čím ještě.

Při všech těchto předpovědích je přehlížen čas a vývoj. Člověk nemá jinou možnost než si představit sebe ve světě, jak ho zná, společně se změnou několika charakteristik, což mu zřejmě vždy vyústí v jistou apokalypsu. Téměř nikdo také nemluví o tom, že globální oteplování může mít i pozitivní důsledky. Nyní se například otevřela mnohem kratší mezikontinentální vodní cesta přes severní pól, o níž se samozřejmě politické reprezentace přiléhajících států perou. Neměli by to spíše v rámci svých environmentalistických politik odsuzovat a nemít s tím nic společného? Lidé se totiž obecně mnohem více než nástrah přírody bojí něčeho jiného: změny. Toto je charakteristický znak socialistického pohledu na svět, který je ideálem statického, neměnného, uniformního světa jistoty a stability. Světa, v němž nikdo nemusí myslet a řešit problémy a žije ve svém omezeném pohodlí.

Tímto vším nechci zatracovat diskuzi o globálním oteplování. Nedomnívám se, že vědci neumí změřit teplotu. Stále se však vedou intenzivní diskuze o původu tohoto oteplování a nikdo není schopen relevantně určit, jaký podíl na tom nese například spalování fosilních paliv. Taktéž různých scénářů o dopadu tohoto oteplování existuje mnoho. Země se také zřejmě pomalu ale jistě blíží do následující doby ledové. Neměli bychom ji spíše oteplovat a bránit se této změně? Nebojím se, že lidstvo nepřežije změny klimatu. Minulou dobu ledovou přežili lidští předci s absolutně nulovým vybavením. Možná nám jen environmentalistické politiky spotřeby kapitálu chtějí před onou dobou ledovou připravit stejné podmínky, jaké měli tehdejší lidé. Absolutně žádné vybavení, žádná civilizace, jen nedotčená příroda s Adamem a Evou.

Mnoho lidí také s opovržením shlíží na Čínu bezohledně devastující své řeky, lesy a ovzduší. Tamější politická reprezentace držela násilím stovky milionů lidí několik desetiletí v chudobě. Nyní tito lidé dostali trochu ekonomické svobody a možnost vlastním úsilím zlepšovat své životní podmínky. Jejich nízká kapitálová vybavenost jakožto nevyhnutelný důsledek socialistických politik jim však zabraňuje v používání čistých technologií, i kdyby sebevíce chtěli. Vidí všude v médiích, jak dobře se lidé mají ve vyspělých zemích a chtějí to také. Máme jim to vyčítat?

Čím jsou lidé bohatší, tím lepší a čistší životní prostředí vyžadují. Mnoho lidí v Číně zatím jednoduše vymění špinavou řeku a ovzduší za to, že jejich děti konečně neumírají hladem a na triviální nemoci. Stěhují se do těch obrovských špinavých měst, protože to vidí jako lepší alternativu než žít na relativně nedotčeném venkově s čistším vzduchem a řekami. Svým jednáním demonstrují své preference, i když pro kohokoliv ze západu jsou jejich životní podmínky absolutně nepřijatelné. Stěhují se tam proto, že chtějí být také bohatí. A zatím to klidně vymění za špinavé řeky a vzduch.

Dalším z příkladů nám budiž hysterie kolem DDT. Při této zkratce se mnoha lidem vybaví jeden velký lidskému zdraví nebezpečný omyl. Faktem je však například to, že mezi lety 1934 – 1955 bylo na Srí Lance registrováno 1,5 milionu případů malárie, z toho 80 000 skončilo smrtí. Po intenzivním DDT programu bylo v roce 1963 registrováno jen 17 případů malárie. Poté tento program skončil a v roce 1968 bylo registrováno přes půl milionu případů. V jedné z mála studií účinků na lidské zdraví několik dobrovolníků každý den po dobu dvou let jedlo 35 mg DDT denně. No měli potom trochu poškozená játra, ale to je tak všechno. V jiné studii bylo 24 opicím dáváno 16 mg DDT denně na kilogram váhy po dobu 11 let. Šest z nich zemřelo. Podobně by asi skončila studie podávání 16 mg pracího prášku na kilogram váhy denně po dobu 11 let.

Tím vůbec nechci podporovat užívání DDT v našich podmínkách v zemědělství, když to není nutné. Důležité je však vždy si klást otázku „co za co“ a nezapomínat na to, že máloco je opravdu zdraví nebezpečné, pokud tomu není organizmus vystaven systematicky a dlouhodobě v jiných než stopových dávkách. Běžný kuřák, který vykouří krabičku denně, zřejmě svůj organizmus ničí mnohem jistěji a systematičtěji než ubohý Indonézan, který na boj s moskyty a malárií používá DDT. Environmentalisté v čele s Greenpeace však neustále lobbují za celosvětový zákaz používání DDT, protože je údajně zdrojem „podstatného poškození lidí“. Rádi by ho zakázali i těm, kteří si s ním chtějí vydezinfikovat vlastní obydlí, protože je jim to milejší než smrt jejich dětí na malárii (na malárii většinou umírají děti).

Pro proponenty všech socialistických politik je též charakteristická neschopnost přemýšlet v souvislostech a orientace na první a bezprostředně viditelný efekt. Mnoho lidí vůbec nevidí, že při produkci jakéhokoliv statku, který si koupí, byl přímo či nepřímo v nějaké výrobní fázi jistě vyprodukován oxid uhličitý, ať již třeba jen při dopravě zaměstnanců onoho podniku do práce vlakem, který jede na elektřinu, která se vyrábí kde? V jaderné elektrárně? A jak se tam dopraví ten uran? Jak se vytěží? A nejezdí ti zaměstnanci do práce autobusem? Produkce žádného statku se dnes neobejde bez emise oxidu uhličitého!

Také jsem se musel smát, když jsem na Hlavním nádraží viděl reklamu ČD, kde byl krásný koláčový graf o tom, jak málo jsou železnice energeticky náročné a šetrné ve srovnání s automobilovou dopravou. Kdyby však denně přepravily tolik lidí s takovou flexibilitou co automobily, graf by zřejmě vypadal opačně.

Politiky drastického snižování emisí oxidu uhličitého povedou k energetickým nedostatkům, zvyšování cen energií, devastaci reálných mezd a chudnutí. Zároveň nikdo nebude schopen donutit Čínu a Indii v přistoupení na podobný nerozum, protože ony ještě ani nemají žádný kapitál, který by touto politikou mohly spotřebovávat. Nemají žádné bohatství, které by takto mohly devastovat. V horším případě budou obyvatelé západních zemí ze svých daní dotovat čisté technologie v rozvojových zemích.

Shrnutí a rekapitulace: Účelem článku v žádném případě nebylo zavrhovat debaty o otázkách životního prostředí a už vůbec ne strefování se do normálního, dospělého a duševně zdravého jedince, jenž cítí odpovědnost za své činy a není mu lhostejné, zda vyjetý olej ze svého auta vylévá do potoka či ho nechá ekologicky zlikvidovat. Chtěl jsem vyjádřit obavu nad centrálním politickým řízením životního prostředí, přehlížením nákladů zelených alternativ a politikami spotřeby kapitálu, v jejichž základě občas stojí nadřazení „zájmů“ nedotčené přírody, rostlin a zvířat nad lidské štěstí. Mnoho lidí nevidí, že kvalitní lidské životní prostředí není synonymem nedotčené přírody, ale téměř jeho pravým opakem. Kdyby nedotčená příroda byla ideálním lidským životním prostředím, člověk by nejednal, neměl by proč měnit stav věcí okolo sebe. Byl by absolutně spokojený s tím, jak by sám sebe našel v divočině. Byl by zvířetem.

Ať již přijdou jakékoliv změny, lidé se jim budou muset přizpůsobit. A v tomto procesu přizpůsobování jim může pomoci pouze vysoká kapitálová vybavenost, která umožní využívat stále čistější a účinnější technologie v jejich životě. I ta nejvyspělejší technologie bez kapitálu je jen myšlenkou, nemůže být realizována. Čím je člověk bohatší, tím čistší životní prostředí si může dovolit a sám ho vyžaduje. Nebojím se, že by lidstvo mohly vymýtit postupné změny klimatu, postupné zvyšování hladiny oceánů či ostatní změny v ekosystému. Vymýtit jej může misantropická, anti-humanistická filozofie spotřeby bohatství, hysterie a strach z vlastní neschopnosti a bezmoci, strach prosazovaný politickým násilím pod vznešenou zástěrkou „boje za blaho lidstva“. Poslední laureát Nobelovy ceny míru (který se proslavil i likvidací Člověkomedvědoprasete) káže tento „boj za blaho a záchranu lidstva a Země“ z pohodlí domova spotřebovávajícího dvacetkrát více elektřiny než průměrná americká domácnost. Je to pro něj totiž „duchovní výzva“. Přesně tento druh iracionálního mysticismu v kombinaci s vlastním pohodlím je vodou na mlýn těm, kteří se pyšní nedostatečným vzděláním ve společenských vědách, ekonomické teorii a mezilidské interakci a zároveň mají silnou touhu zachránit svět od jeho hříchů. Konečně mají další náboženství, které je „opravňuje“ dělat si nároky na cizí majetek. Komunismus byl přeci také tak ultimátně vědecký a objektivní! Těch důkazů o ekonomické efektivitě socialismu! A rétorika o tom, že podnikatelům a kapitalistům jde jen o vlastní zisk a brání tak ostatním v jejich blahu! Tak jim sebrali majetek a začali s ním hospodařit dle vlastních vizí o dobru a zlu. Dnes již všichni víme, jak to dopadlo. A těch pár, kteří tehdy věděli, jak to dopadne, bylo za totální idioty, ničitele nového světa společného štěstí, odpadlíky a outsidery žijícími na pokraji intelektuálního světa. Nikdo je nechtěl slyšet, protože kazili ten ušlechtilý společný záměr „nového, lepšího a lidštějšího světa“!

Aktualizace: Pro každého, kdo alespoň trochu vládne angličtinou, následující stránka opravdu stojí za to: Frightening quotes from environmentalists. Výroky ala „Lidé nemají větší cenu než slimáci“, „Kanibalismus je radikálním, ale realisitckým řešením problému přelidnění“, „Krmit hladové dítě znamená zhorošovat problém přelidnění“, „Vše, co jsme vyvinuli v posledních 100 letech, by mělo být zničeno“, „My, členové zeleného hnutí, usilujeme o kulturní model, v němž zničení lesa bude zavrženíhodnějším a kriminálnějším činem než prodej šestiletého dítěte do asijského nevěstince“ nebo „Lidské štěstí... není tak důležité jako divoká a zdravá planeta... Můžeme jen doufat v příchod toho správného viru“ dokonale vystihují jádro environmentalistické filozofie. Největší lahůdkou jsou však výroky z počátku 70. let, kdy bylo v módě do té doby probíhající ochlazování Země. Kdo by se dnes nesmál tomuto: „Pokud bude současný trend pokračovat, průměrná teplota bude v roce 1990 o čtyři stupně nižší, v roce 2000 však již o 11 stupňů. To je asi dvakrát více než v době ledové“ nebo tomuto: „Toto ochlazování již zabilo tisíce lidí. Pokud bude pokračovat bez rázné akce, způsobí světový hladomor, světový chaos a světovou válku a to vše by mohlo přijít před rokem 2000.“

28. dubna 1975 vyšel v magazínu Newsweek – druhém nejprodávanějším týdenníku v USA!!! – článek o globálním ochlazování nazvaný „Ochlazující se svět“, který končil kritikou politických vůdců: „Vědci však nevidí téměř žádné známky toho, že by probíhala nějaká příprava na nadcházející změny v podobně shromažďování zásob jídla… Čím déle budou plánovači (politici) váhat, tím těžší bude vypořádání se s klimatickými změnami ve chvíli, kdy se stanou krutou realitou. … Hladomory budou katastrofické … žízeň a bída … vypuknutí nejvíce devastujících tornád v historii … sucha, záplavy, zalednění, zpožděné monzuny“. Jedním z navrhovaných opatření bylo posypání Arktidy černými sazemi, aby ledy roztály…