Na tomto místě bych chtěl hovořit o některých hlavních námitkách proti libertariánskému anarchismu a také bych se na ně chtěl pokusit odpovědět. Ale předtím, než budu chtít pokládat námitky a odpovídat na ně, je nutné zmínit důvody, proč jsem zastáncem daného přístupu.

Přemýšlejte o tom takto – co je špatného na monopolu výroby bot? Předpokládejme, že já a moje parta jsme jediným legálním výrobcem a prodejcem bot – já a lidé, které určím, nikdo jiný. Co je na tom špatně? Za prvé, už jenom z morálního hlediska vyvstává otázka, proč my. Co je na nás výjimečného? V tomto případě, protože jsem si vybral sebe, je to pravděpodobnější, že se jedná o takový druh monopolu. Z toho důvodu jsem měl asi zvolit jiný příklad. Ale i tak možná stále přemýšlíte, z jakého titulu jsem zrovna já dostal právo vyrábět a prodávat něco, co nikdo jiný. Přinejmenším všichni tušíte, že jsem pouze dalším smrtelníkem, jako kdokoliv z vás. Takže už jenom z morálního hlediska nemám o nic víc větší právo než kdokoliv jiný.

Vezměme to ovšem z pragmatického hlediska – zaprvé, jaký je pravděpodobný výsledek situace, kdy se svými přáteli máme tento monopol? Nejprve vyvstane několik závažných problémů. Jestliže jsem jediným výrobcem a prodejcem obuvi, jej dost pravděpodobné, že je nebudu prodávat levně. Mohu zákazníkům účtovat tolik, kolik chci až do té míry, do jaké si boty buď mohou dovolit, nebo se prostě raději rozhodnou žít bez nich. Ale do té doby, dokud budou zákazníci schopni a ochotni platit, stanovím cenu tak vysokou, jak je to jenom možné. To mi umožní absence jakékoliv soutěže. Také nemůžete očekávat, že boty budou mít kvalitu odpovídající ceně, protože, i když bude kvalita velmi špatná, tak pokud odmítáte být bosí, musíte si boty u mě koupit.

Poměr kvality a ceny není jedinou nevýhodou plynoucí z této situace. Jako jediná osoba mající právo výroby a prodeje obuvi mám nad vámi jistou převahu. Předpokládejme, že vás nemám rád. Předpokládejme, že jste mě urazil. Je dost pravděpodobné, že jistou dobu si nekoupíte žádné boty. Z uvedeného příkladu plyne, že mohou nastat problémy spojené se zneužíváním moci.

Ale není to pouze podněcující problém. Nyní si představte, že jsem naprostý poctivec. Vyrobím ty nejlepší boty jaké dovedu a budu je prodávat za co nejnižší cenu bez jakéhokoliv zneužití moci. Předpokládejme, že jsem naprosto důvěryhodný. Jsem princem mezi lidmi (ale ne ve smyslu Machiavelliho). Stále tu je problém – jak mohu vědět, že odvádím tu nejlepší práci? Stále tu není konkurence. Mohl bych nechat hlasovat lidi o tom, jaké boty chtějí. Ale je tu další problém – existuje spousta procesů na výrobu bot, levnějších nebo dražších. Jak mohu vědět (při absenci trhu), že mé zisky a ztráty jsou optimální? Takovou věc nemohu vědět a mohu pouze hádat. Takže i když vyrábím nejlépe, jak dokážu, množství ani kvalita nemusí odpovídat požadavkům lidí.

Tohle tedy byly důvody, proč není dobré mít nucený monopol na výrobu bot. Nyní, prima facie přinejmenším, to vypadá, že dané důvody jsou velmi dobrým argumentem, proč by neměl existovat monopol na poskytování soudních sporů, ochranu práv a v podstatě všech věcí, které by se nějakým způsobem daly nazvat „právní byznys“. Za prvé, je tu morální otázka: proč si skupina lidí myslí, že má v určité oblasti právo jako jediná nabízet jakýkoliv druh právních služeb, nebo takové věci vynucovat? A také tu jsou ekonomické otázky: jaké budou dané zásahy? Ještě jednou, je to monopol. Skoro to vypadá, že výrobce uvalí pro nedobrovolné zákazníky na zboží vysoké ceny a naopak sníží kvalitu. Skutečně občas může nastat případ vynucování síly tímto způsobem. A potom, i když se snažíte všem těmto problémům předejít a vládu vytvoříte dle nejlepšího vědomí a svědomí, stále tu přetrvává problém: jak vládá ví, že způsob a služby, které poskytuje, jsou ty nejlepší? Vláda se pouze snaží zjistit, co bude opravdu fungovat. Vzhledem k tomu, že neexistuje konkurence, vláda nemůže zjistit, že odvádí nejlepší práci.

Takže důvodem těchto úvah je vložit důkaz těchto pochyb do rukou oponenta. A toto je moment, kdy odpůrce konkurence v poskytování veřejných služeb musí přijít s námitkami.

Tato námitka není v podstatě přímo námitkou proti anarchismu, jako spíše námitkou proti morálnímu argumentu schvalujícímu anarchismus: není to opravdu vynucený monopol. Není to tak, že by lidé s tímto nesouhlasili, protože tu existuje jistá představa, že lidé souhlasí se stávajícím systémem – životem za hranicemi v daném systému, využívání výhod, které vláda poskytuje. V podstatě to funguje na stejném principu, jako když vejdete do restaurace, sednete si a řeknete, „Dám si steak“. Neřeknete doslova, že za steak zaplatíte, ale obecně se předpokládá, že tak učiníte. Tím, že si sednete a objednáte steak, souhlasíte zároveň s platbou. Stejně funguje, pokud si sednete za hranice tohoto státu a využijete benefity, které tato vláda nabízí, souhlasíte s jejími požadavky. Všimněte si, že i když tento argument platí, nevyvstává otázka, zda stát funguje nejlépe, jak umí.

Ale myslím, že na tomto argumentu je něco shnilého. Je jistě pravda, že když vstoupím na něčí pozemek, obecně se předpokládá, že se na cizím pozemku musím chovat dle zdejších pravidel. Jestliže dané neakceptuji, musím pozemek opustit. Takže Vás pozvu k sobě domů a když vejdete, řeknu „musíš si obléct směšný klobouk“. A vy odpovíte „ co to má znamenat?“ a já odpovím „no, tak to funguje v mém domě. Každý si musí obléct směšný klobouk; to jsou má pravidla.“ A vy na to nemůžete odpovědět „Neobleču si klobouk, ale stejně zůstanu.“ Jsou to má, i když hloupá, pravidla.

Nyní předpokládejme, že doma večeříte a já jako váš soused odvedle zaklepu na dveře. Otevřete, vejdu a řeknu „Musíte si obléct směšný klobouk“. Vy odpovíte „Proč?“ „Protože jste se nastěhoval vedle mě, souhlasil jste s tím.“ A vy na to odpovíte „počkat! Kdy jsem s tím souhlasil?“

Myslím, že někdo, kdo argumentuje tímto způsobem již předpokládá, že vláda má jisté legitimní pravomoci na daném území. A tak potom řekne, „dobrá, tak tedy kdokoliv nacházející se v dané oblasti tak souhlasí s pravidly platícími na tomto místě. Ale takový člověk se snaží předpokládat tu věc, kterou se snaží dokázat – tedy právě legitimitu platící na daném území. Protože pokud takovou legitimitu nemá, tak je pouze další skupinou žijící na tomto území. Ale já mám své vlastnictví, které vláda nevlastní – alespoň mi nedala žádný argument, že ano – takže skutečnost, že žiji v „této zemi“ znamená, že žiji na určitém zeměpisném místě a vláda tak má jisté nároky – ale otázkou stále zůstává, zda jsou tyto nároky legitimní. A dané opravdu nemůže být předpokládáno jako součást důkazu.

Dalším problémem zůstává, že u argumentů těchto sociálních „smluv“ není příliš jasné, co vlastně tou smlouvou je. U případu objednání jídla v restauraci to je celkem jasné, takže v tomto případě je možné argumentovat. Ale nikdo nebude „předpokládat“, že byste si mohli koupit i dům takovýmto způsobem. A takových věcí a pravidel existuje celá řada. Jestliže je něco složité, nikdo neřekne „Souhlasil jsi s koupí tím, žes dal „jistým způsobem“ hlavu na stranu“, nebo podobné věci. Musíte opravdu zjistit, co je skryto za smlouvou, s čím opravdu souhlasíte. Není skutečně optimální, jestliže nikdo neví, co vlastně smlouva detailně obsahuje. To opravdu není moc přesvědčivé.

Dobrá tedy, zbylá většina argumentů, které tu přednesu, budou věcné, nebo alespoň morálně-logické.