Předchozí díl této přednášky najdete zde.

Pravděpodobně nejznámější argument proti anarchismu přinesl Hobbes: lidská spolupráce, společenská spolupráce, oboje vyžaduje v podstatě právní strukturu. Důvod, proč při spolupráci jeden druhému důvěřujeme je ten, že víme, že v případě porušení našich práv existují legální cesty, jak viníka potrestat. Vím, že budu potrestán, jestliže naruším vaše práva, ale také budete potrestáni vy, pokud narušíte ty moje. A tak vám mohu věřit; nemusím se totiž spoléhat pouze na váš charakter. Mohu se spolehnout na fakt, že budete „zastrašeni“ právem. Takže společenská kooperace vyžaduje právní podklad vynucovaný státem, aby mohla správně fungovat.

Dobrá, Hobbes předpokládá několik faktů zároveň. Za prvé předpokládá, že tu nemůže existovat jakákoliv společenská spolupráce bez právního zázemí. Za druhé, existence práva je nemožná bez existence síly, které je bude vynucovat. A konečně za třetí, není možné vynucovat právo jinak než státním monopolem.

Všechny tyto předpoklady jsou ale mylné. Jistě je pravdou, že spolupráce se může a také se objevuje, možná ne tak efektivně, ale objevuje se bez přítomnosti práva. V knize Roberta Ellicksona „Pořádek bez práva“ se mluví o způsobu řešení problémů mezi sousedy. Autor zde nabízí všechny známé příklady o tom, jak kráva jednoho farmáře se zaběhne na území druhého včetně řešení pomocí obvyklých řešení, ale navíc bez řešení pomocí práva. Možná to jako argument nemusí stačit pro celou ekonomiku, ale jistě to dokazuje, že existují jisté způsoby spolupráce, které jsou možné bez asistence práva.

Za druhé, může existovat právní aparát, který není krytý vynucováním. Jako příklad chci uvést „law merchant“ za doby pozdního středověku – systém obchodního práva, který byl jištěn výhrůžkami bojkotem. Bojkot není donucování silou. Ale přesto obchodníci spolupracují, a pokud porušíte dohodu, tak soud všem oznámí „tato osoba nedodržuje dohody; berte to tedy na zřetel, pokud se s ní rozhodnete znovu spolupracovat“.

A za třetí, může existovat oficiální právní vynucovací systém, který není monopolistický. Vzhledem k tomu, že Hobbes ani nezvažoval tuto možnost, nevynesl ani argument proti. Ale samozřejmě můžeme v dějinách spatřit nějaké příklady. Dějiny středověkého Islandu například dokazují, že tu nebyl žádný centrální 'donucovač“. I když existovalo něco, co bychom dnes nazvali vládou, neměla tato vláda výkonnou moc. Neexistovala policie, vojsko. Existovalo něco jako konkurenční soudní systém. Ale vynucování soudů bylo poté možné kýmkoliv. A tak se vyvinuly systémy, které se o dané postaraly.

S mnohem zajímavějšími argumenty přichází Locke. Ten oponuje, že anarchie ovlivňuje tři věci, které Locke nazývá „překážky“. Ty měly výraznější zvuk v sedmnáctém století, než v moderní angličtině, ale stále jeho důvod nazývat to „překážky“ byl, že společenská spolupráce může existovat i za jistých podmínek v anarchii. Byl tedy optimističtějším, než byl Hobbes. Předpokládal, že spolupráce může existovat s morálními sympatiemi na jedné, a sobeckém zájmu na druhé straně.

Dle jeho názoru tu byly tři problémy. První byl, že neexistovala hlavní podoba práva, která by byla všeobecně známá, odsouhlasena a chápána. Lidé by mohli pochopit jisté základní principy zákonů. Ale jejich využití a přesné znění byla vždy kontroverzní. Ani liberálové nesouhlasí. Shodnou se na hlavních bodech, ale vždy se dohadujeme s ostatními na závěrečných detailech. Takže i ve společnosti mírumilovných spolupracujících liberálů vždy dojde ke sporům. A tak, i když existuje jistá hlavní podoba práva a lidé tak v podstatě vědí, co mohou a nemohou dělat, nebude to podle něj fungovat. Toto byl Lockeho první argument. Musí existovat právo, které bude pro každého známé a kdykoliv aplikovatelné.

Za druhé, existuje tu problém donucovací síly. Locke myslel, že bez existence vlády nebude ve společnosti síla, která bude mít dostatečnou moc k vynucení práva. Budou existovat pouze jedinci vynucující své vlastní věci a ti jsou tak slabí a nedostatečně organizovaní, že mohou být přemoženi skupinou „gangsterů“.

Třetí problém dle Lockeho je, že lidem se nedá věřit jako soudcům v jejich vlastních případech. Jestliže se dva lidé hádají a jeden z nich prohlásí „Dobrá tedy, vím, jaké je přirozené právo a uplatním ho na tebe“. Lidé mají tendence být zaujatí a v případě jejich vlastních případů mají tendence využít právo co nejvíce ve svůj vlastní prospěch. Z tohoto důvodu proto předpokládal, že není možné věřit lidem v soudcování svých vlastních případů; proto by měli být morálně nuceni se obrátit na arbitra. Možná v nouzových případech se mohou bránit sami, ale v ostatních případech, které nejsou urgentní, je nutné delegovat tento případ arbitrovi; třetí straně, tedy státu.

Výše zmíněné problémy Locke považoval za hlavní problémy anarchismu, ve kterém nebudou lidé pod „vládou“ Státu. Ale já si myslím, že je to právě naopak a že anarchismus může vyřešit všechny tyto tři problémy; a stát ze své podstaty nemůže být schopen je vyřešit. Uvažujme nejdříve případ všeobecné znalosti právních principů, které lidé znají kdykoliv a mohou kdekoliv použít. Může toto nastat v ne-státním systému? Takový systém v podstatě vznikl v „law merchant“, který nebyl vůbec řízený státem. Jedna z věcí, která pomohla v rozšíření tohoto systému, byla diverzifikace práva v jednotlivých státech Evropy. A soud ve Francii nemohl odsouhlasit kontrakt s Anglií a naopak. A také schopnost obchodníků fungovat na mezinárodním trhu byla ztížena skutečností, že neexistovalo jednotné obchodní právo v celé Evropě. Takže se obchodníci sešli a řekli si, že si vytvoří vlastní právo. „Soudy fungují se svými „bláznivými“ pravidly a každý soud je jiný a nerespektují se navzájem, takže je budeme ignorovat a vytvoříme si vlastní systém.“ A to je přesně příklad, kdy byl jednotný a předvídatelný systém vytvořen trhem a ne státem. A na tomto příkladě vidíte, proč to není překvapivé. Je v zájmu těch, kteří poskytují soukromý právní systém, aby byl systém jednotný a předvídal, zda poskytuje to, co klient potřebuje. Je to v podstatě stejný důvod, proč neexistují trojúhelníkové platební karty. Kam má paměť sahá, nemohu si vybavit, že by existoval zákon, který by zakazoval existenci trojúhelníkových platebních karet, ale jestliže by se je někdo snažil uvést na trh, nepochodil by, protože by nepasovaly do stávajících bankomatů. Když kdokoliv potřebuje rozdílnost a rozdílné systémy pro různé lidi, trh to zařídí. Ale existují výjimky, kdy je uniformita efektivnější. Vaše platební karta je hodnotnější, jestliže všichni ostatní používají stejný, nebo alespoň podobný, typ, abyste ji mohli používat kdykoliv a kdekoliv; a tak obchodníci, pokud chtějí dosáhnout zisku, spolehnou se na uniformitu. Tak má trh schopnost zajistit jednotvárnost i tam, kde vláda nemůže.

Ohledně otázky zabývající se odpovídající silou, která bude bránit zájmy lidí – neexistuje jediný důvod, proč by neměla existovat taková struktura za podmínek anarchismu. Anarchie neznamená, že každý vyrábí své vlastní boty. Podobně alternativa k poskytování veřejných služeb neznamená, že každý je sám sobě policistou. Není důvod, aby tyto služby nemohly být řízeny několika způsoby. Popravdě, jestliže se obáváte, že nebudete mít dostatečnou ochranu před agresorem, vládní monopol je mnohem nebezpečnějším agresorem než banda lupičů právě z toho důvodu, že všechna moc je alokována do rukou jednoho prvku ve společnosti.

Ale myslím, že argument o nemožnosti být si svým vlastním soudcem, se v tomto argumentu Lockemu vrací. Protože za prvé, není to dobrý argument pro existenci monopolu už z toho důvodu, že je podvod přejít z argumentu „všichni musí své spory řešit pomocí třetí strany“ na argument „musí existovat třetí strana na řešení všech sporů“. Je to jako srovnání, že „každý má rád alespoň jeden televizní seriál“ a „existuje alespoň jeden seriál, který má rád každý“. To prostě „nesedí“. Může existovat proces, kdy všichni svěří své spory do rukou třetí strany, aby tato třetí strana uměle existovala. Předpokládejme, že máme tři lidi na ostrově. A a B mohou řešit své problémy s pomocí C, A a C s člověkem B a B a C s pomocí A. Takže nepotřebujeme monopol na to, abychom řešili problémy pomocí třetích stran.

Navíc, nejenom, že nepotřebujeme vládu, ale vláda je přesně tím, co nenaplňuje podstatu tohoto argumentu. Protože jestliže máte spor přímo s vládou, vláda jej nepředá dál třetí straně, ale vše bude řešeno státními soudy (jestliže máte štěstí; jestliže máte smůlu, tak se ani k soudu nedostanete). Samozřejmě je mnohem lepší, jestliže je vláda ve své podstatě rozdělena na části. Je to o trochu blíže definici „třetí strany“, ale stále jsou všechny části součástí jednoho systému; soudci jsou placeni daněmi. Takže už z podstaty nemůžeme mít lepší a horší přirovnání. Tak dlouho, jak bude fungovat monopolní systém přirozeně, je v jistém smyslu „bezprávní“. Nikdy totiž nepřenechá spory třetí straně.

Pravděpodobně nejoblíbenějším argumentem proti libertariánskému anarchismu je tento: co se stane, jestliže (a to je nejznámější argument Ayn Rand) si myslím, že jsi porušil má práva a ty si myslíš, že ne. Takže zavolám svou agenturu na ochranu práv, ty zavoláš svou – proč rovnou nebojovat? Co mi zaručí, že tyto agentury proti sobě nebudou bojovat? Proti tomuto argumentu existuje jediná odpověď: nic nezaručí, že nebudou bojovat. Lidské bytosti mají svou svobodnou vůli. Mohou si tedy dělat, cokoliv se jim zlíbí. Mohou se rozhodnout bojovat; George Bush se možná zítra rozhodne odpálit atomovou bombu. Mohou prostě dělat cokoliv.

Otázkou zůstává: co je pravděpodobné? Kdo je pravděpodobnější jako násilný řešitel sporů – vláda nebo soukromá agentura? Rozdíl spočívá v tom, že soukromá agentura musí zvážit náklady případné války. Války jsou drahé. Jestliže máte volbu mezi dvěma ochrannými agenturami a jedna z nich řeší spory většinou násilím a druhá naopak smírem, nyní si možná pomyslíte „chci tu, která řeší spory násilím – to zní fakt skvěle!“ Ale pak se podíváte na svoje měsíční prémie a pomyslíte si, jak moc jsem oddaný téhle „vikingské mentalitě“? Možná zrovna vy řeknete, že hodně a jste ochotni za to platit, ale je to stále drahé. Většina zákazníků nebude ochotna platit extra za násilí. Vláda představuje problém z několika důvodů – lidé platící daně jsou jejími zajatými zákazníky, protože nemají kam jinam jít. A tak může vláda zvyšovat své náklady na válku mnohem více, než by si to mohla dovolit soukromá agentura.

(Zatímco soukromá agentura musí sama (resp. dobrovolně její zákaznící) nést všechny náklady, stát ve válce standardně odvede brance, znárodní velké podniky a zvýší daně. Rozdíl mezi jedním a druhým je snad zřejmý - pozn. redakce)

(Viz také tento článek Roberta Murphyho)

Jednou z obvyklých námitek proti anarchismu je, že v podmínkách anarchismu neexistuje konečný rozhodce sporu. Při existenci vlády existuje alespoň v jistém okamžiku finální rozhodce, který rozhodne spor na jednu, nebo na druhou stranu. V anarchii, pokud tu neexistuje žádná vláda, neexistuje tak ani finální rozhodce a spory tak prakticky nikdy neskončí, nejsou rozhodnuty.

Co je odpovědí na takovou námitku? Mám za to, že v tomto případě se jedná o dvojsmysl finálního rozhodčího. Tímto „rozhodčím“ můžeme totiž myslet rozhodčího v Platonském smyslu. To je někdo, něco nebo instituce, která stoprocentně zaručuje konec sporu. Navždy. Nebo můžeme „konečným rozhodcem“ myslet jednoduše někoho, kdo víceméně slibuje, že spor jednou ukončí.

Je pravda, že v platonském smyslu anarchismus opravdu neposkytuje instituci „konečného rozhodce“. Ale to vlastně žádný systém. Vezměme si minarchistický ústavní stát dle Bidinottových předpokladů. Je v tomto státě konečný rozhodce ve smyslu, že jednou pro vždy je schopen ukončit spor? Například, jsem součástí soudního sporu, prohraji, odvolám se, odvolám se k nejvyššímu soudu. Jdou proti mně, lobbuji v Kongresu za změnu zákonů v můj prospěch. Kongres to zamítne. Tak se snažím o zavedení ústavního dodatku. Tyto snahy selžou, takže se snažím spojit lidi, aby volili nové senátory, kteří pro to budou v Kongresu hlasovat. Jistým způsobem takto mohu pokračovat donekonečna. Spor není u konce.

Ale je pravdou, že většina sporů jednou skončí. Někdo zjistí, že je příliš nákladné pokračovat ve sporu. Podobně v anarchii – samozřejmě není zaručeno, že spor nebude trvat věčně. Takových záruk je velmi málo. To ale není důvod, abychom předpokládali, že to nebude fungovat.

(Více o právních procesech si můžete přečíst v tomto a tomto článku Roberta Murphyho)