Monopol na násilí a spravedlnost

Mises.cz: 05. ledna 2012, Roman Skaskiw (přidal Jakub Skala), komentářů: 67

Téměř všichni z nás sdílí dvě přesvědčení, která si protiřečí s třetím téměř univerzálním přesvědčením. Tím prvním je víra, že stát, jakkoliv jinak je definován, je geografický monopol na bezpečnost a spravedlnost. Člověk se nemůže dožadovat rozsudku mimo stát a všichni soukromí poskytovatelé bezpečnosti a spravedlnosti mohou existovat pouze pod vyslovenou poslušností a dohledem státu.

Druhé přesvědčení říká, že monopoly vždy způsobují vysoké ceny a nízkou kvalitu. Je natolik absurdní sjednotit tyto dvě zcela zřejmé ideje a prohlašovat, že státy jsou špatnými poskytovateli bezpečnosti a spravedlnosti?

To samozřejmě brnká na samotné opodstatnění státu, na myšlenku, kterou většina lidí považuje za neochvějnou: státy nám, šedé, primitivní, násilné, bezúčelné mase, vždy musí poskytovat bezpečnost a spravedlnost – jinak by sama civilizace upadla do temnoty a beznaděje.

Pochopitelně že se bojíme zločinů a útočníků. Pokud bychom měli napsat seznam všech lidí, kteří byli zabiti v důsledku nějakého zločinu nebo zahraniční invaze (tj. státem sponzorovaných zločinů) v minulém století, myslím, že by to zabralo stohy papíru. Byl by to znepokojivě dlouhý seznam.

Nicméně pokud bychom udělali seznam všech lidí, které zabily jejich vlády, dokonce i pokud se omezíme na období míru, a tak vyloučíme vojáky, zabralo by to celou knihovnu. Toto číslo převyšuje sto milionů lidi. Podle profesora politických věd R. J. Rummela je obětí vlastních států během 20. století dokonce 170 milionů lidí. Je tohle cena, kterou musíme platit za civilizaci? Nebo žádáme většího ďábla, aby nás chránil před tím menším?

Stát je ve skutečnosti mnohem horší než obyčejný monopol. Není to jen tak, že používá násilí, aby vymýtil konkurenci a pak se spolehl na dobrovolný patronát, jak by to mohl udělat jiný monopol. Stát také jednostranně rozhoduje o povaze a nákladech svých „služeb“ a pak nutí své poddané za ně platit.

V minulosti se vláda Spojených států rozhodla, že invaze do Iráku, infikování nic netušících Guatemalců syfilidou, vyzbrojení mexických drogových gangů, zavraždění i amerických[1] občanů považovaných za nebezpečné, mazlení se s cestujícími na letištích a podporování jedněch z nejnebezpečnějších a nejvražednějších tyranů v historii patří do poskytování bezpečnosti. Dále jednostranně rozhodla o cenách za tyto „služby“ a vyhrožovala unést kohokoliv, kdo za ně odmítá platit, a onálepkovala je jako „tax evaders“ (člověk vyhýbající se daním).

Argument pro vysokou cenu a nízkou kvalitu bezpečnosti v monopolistické vládě se dá jednoduše ilustrovat. Například pokud člověk vzpomene na americký program nukleárních zbraní (Department of Energy), zahraniční vojenskou pomoc (Department of State), dlouhodobou péči pro agenty vládní bezpečnosti (Department of Veterans’ Affairs), nebo třeba Homeland Security a řady našich výzvědných agentur. Spojené státy utrácí za bezpečnost více než zbytek světa dohromady.

Ve více než 130 ze 190 zemí na světě je přítomna armáda Spojených států. Několik válek právě probíhá. Nicméně nějakým způsobem to nikdy není dost. Armáda stále potřebuje více technologií, větší podporu, více zdrojů, více úcty a více benefitů. Nic z toho naší bezpečnosti nepomáhá. Stále musíme být povzbuzováni na letištích a patrioticky donášet na naše sousedy za absurdně vágní zločin, za chování se podezřele.

Vládou poskytovaná bezpečnost je natolik směšná, že počet soukromých strážců ve Spojených státech převyšuje počet veřejných. Člověk nikdy neslyší o tom, že by sekuriťáci v nákupním centru uteaserovali někoho k smrti, protože mají příliš práce s vyděláváním peněz při poskytování hodnotných služeb. Oproti státní policii jsou soukromí strážci podřízeni tržním silám a byli by vyhozeni z práce, pokud by udělali jedinou z mnoha věcí, které jsme se naučili netolerovat nikomu kromě státní policie, agentů TSA a dalších vládních goril. Kde se stávají zločiny nejčastěji? Na soukromém pozemku jako třeba v nákupním centru hlídaném soukromými strážci, nebo na veřejných ulicích hlídaných státní policií?

Soudní systém je natolik směšný, že se lidé nebojí ani tak negativního verdiktu, jako se bojí účasti ve státním „soudním“ monopolu. Výhrůžka zní „budu tě žalovat“, nikoliv „shledají tě vinným“, a je to pochopitelné, jelikož samotná účast v soudním řízení je dostatečná na to, aby člověka zlomila bez ohledu na jeho vinu.

Ve vzácných případech, kdy je v civilních případech vynesen správný rozsudek, předá heroicky soudce oběti kousek papírů a oběť sama musí vymyslet, jak si vybere svoje odškodnění. Soukromé vymahačské agentury se snaží přemostit tuto mezeru, ale přijímají pouze mezi 30 a 50 procenty rozsudků a odmítají práci, kterou považují za příliš obtížnou.

Oproti tomu kontrastují nezkušené soukromé systémy spravedlnosti, jako je proces řešení konfliktů na amazon.com. Kdykoliv je shledáno, že obchodník porušil pravidla, jsou z jeho účtu odebrány peníze a oběť dostane odškodnění, aniž by musela opustit svůj dům a najmout si experty na právní systém za 100 dolarů na hodinu.

Soukromé právní systémy, jako je ten na amazon.com, mají tendenci upřednostňovat odškodnění a vyloučení ze systému před trestem. V našem monopolním státním právním systému je ke zranění obětí přidána i její urážka, když je oběť, poté co byl kriminálník shledán vinným, nucena platit daně na kriminálníkovu stravu, ubytování a zábavu. Míra uvěznění se ve Spojených státech blíží jednomu procentu populace – s přehledem nejvíce na světě – a přesto nejsme ve větším bezpečí.

Jednou běžnou námitkou proti myšlence soukromé bezpečnosti je strach, že soukromé firmy by převzaly vládu a potom používali svoje mistrovství v násilí, aby vykořisťovaly svoje zákazníky stejně tak jako klienty slabších firem.

Zaprvé, tohle perfektně popisuje současný systém. Máte firmu? Měli byste vymyslet, jak dát naší „bezpečností agentuře“ část zisku. Vyděláváte mzdu? Téměř třetina z toho jde naší bezpečnostní agentuře. Chcete si koupit toaletu s velkým zásobníkem na vodu? Raději by se o tom neměla dozvědět naše bezpečnostní agentura, nedovoluje to. Chcete prodávat neupravené mléko? To naše agentura také nedovoluje. Jste z Iráku, Afghánistánu nebo Egypta? Naše bezpečnostní agentury vás bude pošlapávat. [2]

Zadruhé, soukromé bezpečností agentury jistě mají počty a trénink k tomu, aby se mohly proměnit v mafii, ale nezdá se, že by se něco takového stávalo. Jsou citlivé na tržní tlaky a ztratily by zákazníky, pokud by jednaly násilnicky. Na druhou stranu uplatit policajta je tak běžné, že se z něj téměř stává archetyp ve filmu a literatuře.

Jak bylo extenzivně diskutováno filosofem Hansem-Hermannem Hoppem, pojišťovací agentury jsou přirozenými poskytovateli bezpečnostních služeb společně s odškodňováním za chyby v bezpečnosti. To by je stavilo pod finanční tlak, aby udržovaly lidi v co největším možném bezpečí.

Navíc stejně tak jako životní pojištění nepokrývá sebevraždu a protipožární pojištění nepokrývá žhářství na vlastním pozemku, bezpečnostní pojištění by nepokrývalo případy násilí vyvolané klientem. Tržní síly by tedy měly efekt i na spotřebitele bezpečnosti. Bylo by drahé žít jako násilnická kriminální osoba. Takoví lidé by se více a více nacházeli na okraji zájmu společnosti. Riskovali by, že se z nich stanou „psanci“ v původní definici tohoto termínu: nikoliv zločinci, ale lidé, kteří jsou mimo ochranu systému bezpečnosti.

Otevřená válka mezi bezpečnostními firmami je nepravděpodobná z prostého důvodu: bez populace otroků, kterou můžete donekonečna okrádat[3], je velmi drahá. Ekonomické tlaky by podporovaly mírová řešení.

Konkurence mezi bezpečnostními firmami by zvýšila kvalitu služeb a snížila náklady. Konkurence mezi zákazníky by pobízela mírovou a harmonickou společnost.

Toto jsou skutečně radikální myšlenky. Několik nedokonalých aproximací volného trhu s bezpečností a spravedlností zahrnuje například středověký Island a „Ne až tak divoký“ Západ[4], které, pokud vyloučíte vládou vedené války s Indiány, měly menší míru vražd než většina moderních měst ve Spojených státech.

Chybějící inovace, která brání vzniku bezpečnější a spravedlivější společnosti není nějaký typ zbraně nebo nástroj masového dohledu na obyvatele (jak je často zobrazováno ve filmech). Chybějící inovací je kapitalismus a volné trhy, které s ním jdou ruku v ruce.

Nečekejte, že se to stane ve Spojených státech. Více než 300 milionů lidí, kteří soupeří o kontrolu brutální síly zákona, aby říkali ostatním, jak mají žít, je recept na katastrofu. Jak údajně řekl Benjamin Franklin, „demokracie je, když dva vlci a ovce hlasují, co bude na večeři.“

Místo toho se podívejte na malé země. Na Monaka, Singapury, Lichtenštejnska a Lucemburska světa. Nestane se to z dobročinných impulsů, ale ze sobeckých. Stane se to ve chvíli, kdy si dostatek lidí uvědomí, o kolik bohatší a bezpečnější mohou být, a pozná obrovskou kapacitu svobodných lidí řešit problémy kooperací.

Abychom parafrázovali francouzského filosofa 19. století Frederica Bastiata: Tak jako nepotřebujeme háky a čepele šamanů, abychom pomohli naší fyziologii, nepotřebujeme vládní náboje a bajonety, teasery a vězení, abychom pomohli našemu společenskému bytí. Přicházíme do tohoto světa kompaktní, zcela schopní dorůst do jeho výzev, pokud k tomu máme svobodu. Víra ve svobodu je akt víry ve stvořitele, ať je to příroda, nebo její Bůh.

[1] Z mojí zkušenosti se Američané často hrozí nad tím, že jejich vlastní vláda má možnost provádět zvěrstva Američanům, ale já skutečně netuším, v jakém ohledu se to liší od toho, že může provádět podobné věci komukoliv jinému. (pozn. překl.)
[2] My v Evropě zase nemůžeme vyrábět žárovky, každý má něco. (pozn. překl.)
[3] A nutit, aby za vás bojovali. (pozn. překl.)
[4] Ohledně spravedlnosti viz Lex Mercatoria. (pozn. překl.)

Článek původně vyšel na dailyanarchist.com.