Nedokonalé a asymetrické informace VIII: Za aktivní investiční strategii

Mises.cz: 10. února 2014, HynekRk, komentářů: 31

Trh s cennými papíry a efektivita

Ekonom Pavel Kohout dlouhá léta ve své poměrně známé knize „Investiční strategie pro třetí tisíciletí“ tvrdil, že: „Laici se často domnívají, že ideálním investičním přístupem je nakupovat akcie, než jejich ceny půjdou nahoru, a prodávat akcie, když se očekává pokles jejich cen. Dlouhodobé zkušenosti však ukazují, že tento přístup není optimální. Protože nikdo nemá zázračnou křišťálovou kouli, nikdo není schopen soustavně dosahovat nadprůměrných výnosu takovýmto „časováním“ trhu. V určitých izolovaných případech sice tento přístup může vést k úspěchu, avšak pouze za cenu výrazného zvýšení investičního rizika. Zkušenosti rozhodně popírají možnost soustavného dosahování nadprůměrných výnosů za pomoci časování trhu.“ Ve vydání, které zde cituji, ovšem Kohout o něco toto rigorózní tvrzení oslabil, s tím, že toto investiční pravidlo neplatí 100 % času: „Existují situace, kdy je lepší trh opustit, než sledovat jeho agonický pokles.“ Kohout se zřejmě poučil na poslední hospodářské patálii. Avšak v zásadě uvádí, že: „Časováním tedy můžeme mnoho ztratit, ale jen velmi málo získat.“ [1] Pro zdůraznění tohoto pravidla uvádí Kohout studii firmy „Ibbotson Associates“, která ukázala, že jeden dolar investovaný do amerických akcií roku 1927 by se za 70 let zhodnotil na 1 114 dolarů. Ovšem investor, který by zmeškal 35 nejlepších měsíců z celkových 840, by zhodnotil svoji investici pouze desetinásobně. Čili 99 % výnosů se odehrálo během pouhých 4 % času. „Protože nikdo nedokáže předpovědět, kdy tato „zlatá“ 4 % nastanou, je lepší držet akciové portfolio dlouhodobě. Pokusy spekulovat s časováním prodejů a nákupů obvykle končí podprůměrným výkonem.“ Kromě toho častěji obchodující investoři platí vyšší makléřské poplatky. [2] To je impozantní číslo, ale pokud si přimyslíme inflaci ve smyslu růstu nějaké cenové hladiny, tak zjistíme, že výsledná cifra by byla asi jen 121 dolarů. [3] Přirozeně jde zde pouze o odhad kupní síly dolaru. Navíc už byste byli za ty roky nejspíš mrtví. A co teprve kdybyste investovaly v prvorepublikové ČSR nebo výmarském Německu. Jiný pramen tvrdí, že: „Dalším důvodem, proč je tak obtížné načasovat trh, je skutečnost, že u trhů se projevuje tendence výskytu náhlých přílivů zisků (nebo ztrát), které jsou soustředěny do poměrně malého počtu obchodních dnů.“ Pro ilustraci je zde přiložen graf „Ukazatel výkonu S&P 500 Index“ s daty od 1. I. 1970 do 31. XII. 2009 s anualizovaným složeným výnosem. Pokud jste byli na tomto trhu celé období, tak dosáhl váš výnos 9,87 %, pokud jste zmeškali 5 nejlepších jednotlivých dnů, tak byl tento výnos 8,69 % a při zmeškání 25 nejlepších jednotlivých dnů, to bylo již jen 6,01 %. Tedy skoro podobně jako v případě jednoměsíčních amerických vládních dluhopisů (5,70 %). [4]

Dále P. Kohout tvrdí, že se nevyplácí ani vybírat akcie. Cituje zde Williama Bernsteina: „Lidské bytosti neumějí vybírat akcie. Tečka.“ Dle Kohouta toto tvrzení není extrémním názorem jednoho poněkud výstředního finančníka, nýbrž hlavním proudem moderní teorie financí. Opět jsou zde uvedeny nezbytné statistiky, které dokazují, že podílové fondy, které uspěly v jednom období, zpravidla v dalším období byly pod růstem indexu (v tomto případě opět S&P 500). [5] Na tom nemění nic ani existence „hvězdných“ portfolio manažerů: „Kdybychom vybrali 30 nejlepších, mohli bychom očekávat, že během dalšího roku dosáhnou nadprůměrné „výkonnosti“? Samozřejmě nikoli. Házení mincí je ryze náhodný proces a my bychom byli svědky přesně stejného návratu „hvězd“ k průměru...“ Opět nechybí nějaká ta statistika, které uvedené dokazuje. [6]

Co stojí zatím, že nelze ani vybírat akcie a ani časovat trh? Dle Kohouta je to za normálních okolností proto, že: „Na akciovém trhu (nebo na trhu obligací, zahraničních měn či komodit) působí obrovské množství inteligentních lidí, kteří věnují podstatnou část pracovní doby tomu, aby přechytračili jeden druhého. Všichni mají k dispozici stejné informace a většina z nich četla stejné učebnice financí. Není důvod, proč by jeden analytik měl být soustavně lepší než všichni ostatní dohromady. Nelze úspěšně soutěžit s neviditelnou rukou trhu.“ Například čeští akcioví analytici správně předpověděli (pouze) směr pohybů akciových kursů jen asi v 53 % případů. [7] Významný ekonom a nositel Nobelovy ceny Paul Samuelson (představitel neokeynesiánství či také neoklasické syntézy) měl následující názor: „Jestliže inteligentní lidé neustále zkoumají trh ve snaze najít dobré příležitosti, snaží se prodat akcie, o nichž se domnívají, že jsou nadhodnocené, a současně nakupují akcie, které jsou podle jejich mínění podhodnocené, výsledkem činnosti inteligentních investorů bude, že veškeré budoucí vyhlídky akcií se promítnou do již existujících akciových kurzů. To znamená, že pasivní investor, který se nijak nesnaží zkoumat podhodnocené nebo nadhodnocené akcie, bude mít možnost kupovat a prodávat akcie za stejně dobré ceny jako všichni ostatní. Pro pasivního investora bude náhoda stejně dobrou metodou výběru investic jako jakýkoliv přístup.“ [8]

Dle Kohouta jsou trhy nepředvídatelné právě proto, že analytikové velmi kvalitně hodnotí dostupné informace. Stav, kdy všechny relevantní informace jsou „zpracovány“ trhem a „zabudovány“ do cen, se nazývá efektivní trh. Nepředvídatelnost není jen výsadou akciových trhů, nýbrž i trhů obligací, cizích měn, komodit a jiných spekulativních aktivit.“ [9] To je zvláštní, protože analytici hodnotící velmi kvalitně dostupné informace, by měli být díky tomu spíše schopní lépe vývoj trhu předpovídat, než aby se trh stal díky tomu nepředvídatelným. Zdá se, že uvedené Kohoutovo tvrzení není příliš logické. Pokračujme však dále. Samozřejmě P. Kohout není slepý vůči vývoji posledních let a píše: „Skutečnost se poněkud liší. Na akciových trzích se vyskytují bubliny a paniky. Nadhodnocených a podhodnocených titulů jsou kvanta. Trhy dlouhá léta totálně ignorovaly rizika řeckých dluhopisů, ovšem poté trh okamžitě propadl panice a rizikové prémie raketově vyskočily o dva desítkové řády během krátké doby.“ Atd. Z toho Kohout vyvozuje jediný logický závěr, že trhy nejsou efektivní, ale jsou zmítány vášněmi, trpí krátkozrakostí, některé závažné informace nejsou nejprve schopny náležitě vyhodnotit a pak mají tendenci reagovat přehnaně. [10] Dle Kohouta nepředvídatelnost se netýká jen fondů, ale také jednotlivých cenných papírů (zejména akcií) a prakticky všech kapitálových trhů všech dob.“ Nicméně autor v podkapitole „Praktické závěry“ píše, že: „Za tzv. normálních okolností lze předpokládat, že akciové trhy vyspělých zemí jsou efektivní.“ [11] Jiný pramen tvrdí, že hypotéza efektivních trhů je představou, že ceny odrážejí všechny poznatky a očekávání o investorech. To je dnes již neudržitelné, a tak se tu píše, že to neznamená, že tržní ceny jsou vždy správné. I správně fungující trh může mít někdy nesprávné ceny, ale děje se to náhodně a nepředvídatelně, takže žádný investor nemůže systematicky překonávat jiné investory ani trh jako celek. [12] Je ovšem pravdou, že pro silně zdeformované trhy někde v Subsaharské Africe či Latinské Americe by nikdo soudný tuto teorii nepoužil ani v dobách její největší slávy. To je patrné i z knihy P. Kohouta a jejich dřívějších vydání. Ovšem na druhou stranu nám to říká, že tato teorie není tedy moc obecná.

Pasivní investiční strategie

P. Kohout se stává ve své knize advokátem indexování - pasivní investiční strategie. Advokátem této strategie byl i v předchozích vydáních své knihy. Tato strategie spočívá v následujícím: „Koupit a držet stovky akcií, za kterých bývají sestaveny tržní indexy, je pravděpodobně nejrozumnější investiční strategie pro individuální i institucionální investory… Tržní indexy pravidelně překonávají zhruba dvě třetiny až 90 % aktivně řízených podílových fondů a manažeři portfolií, kteří zazáří v jednom roce, pravděpodobně pohasnou v dalším.“ Peter Lynch (svého času manažer podílového fondu) pravil, že: „Nikdo nemůže předpovídat úrokové míry, budoucí vývoj ekonomiky anebo akciového trhu.“ [13] Kohoutův závěr je pak jasný: pokud jde o předpovídání poklesů či vzestupů, úspěšnost expertů byla jen o málo lepší než 50 %, expertům se nedařilo vybírat akcie, které by posléze rostly (lépe si vedli při předpovídání poklesů) a schopnost expertů předpovídat výnosy jednotlivých akcií je velmi chabá. Kohout ovšem sám uvádí, že pasivní strategie spojená s pravidelným investováním se může realizovat i na trzích, které nejsou dokonale efektivní. [14]

Nejde jen o experty, ale i o drobné investory, kde: „Drtivá většina zkoumaných portfolií trpěla nedostatkem diverzifikace - obsahovala jen několik málo akciových titulů, často navíc z příbuzných odvětví.“ Významná skupina investorů se dokonce dle tohoto šetření domnívala, že lze dosáhnout nadprůměrných výsledků aktivním obchodováním, pročež tito investoři záměrně sledovali strategii nedostatečné diverzifikace. Vše je doloženo grafy. [15] Skutečnost je však horší: „Goetzmann a Kumar [autoři šetření, pozn. autora] prováděli pro srovnání testy, zda individuální investoři ze zkoumaného vzorku dosahovali lepších výsledků než pověstný šimpanz, který vybírá akcie čistě náhodně. Výsledek byl hluboce deprimující: portfolio vytvořené šimpanzem v průměru hladce zvítězila v poměru výnos/riziko. Pokládáme-li investiční inteligenci šimpanze za nulovou, pak valná část spekulantů by měla inteligenci vyjádřenou v záporných číslech.“ [16] Suma sumárum Kohout radí pasivní investiční strategii, i když byl časem nucen přiznat, že to není úplný všelék. [17] Pasivní investování doporučují i D. C. Goldie a G. S. Murray. Pasivní investování: „Je založeno na víře, že trhy jsou efektivní a je nesmírně obtížné je překonat, zvláště po odečtení nákladů.“ Nákladů na manažera, za zvýšený obrat a větší daňové zatížení. Nejznámější (ne jedinou) metodou pasivního investování je indexování, kdy manažer kupuje všechny akcie ve srovnávacím indexu v přesně takových poměrech jako index. Nejpopulárnějším srovnávacím indexem (benchmarkem) je tu S&P 500. [18] Doporučuje se také investovat v pravidelných částkách a v pravidelných intervalech, čímž se průměrují ceny.

Teorie podnikání a trh s cennými papíry

Trh s cennými papíry je ve své podstatě trhem jako každý jiný. Jde zde o to uspokojit poptávku jedněch účastníků trhu po cenných papírech a získat za cenné papíry peníze (dá se na to hledět i opačně: jde o získání peněz za cenné papíry). Čili účelem zdejších „podnikatelů“ je na podkladě současných cen odrážejících vzácnost a na podkladě vlastních odhadů budoucí poptávky po těch kterých cenných papírech, co nejlépe vystihnout budoucí poptávku po těchto papírech. Cílem je tedy vyhledávat potencionálně podhodnocené cenné papíry (při prodejích na krátko i nadhodnocené cenné papíry) – tj. jde o to vyhledávat nerovnováhy na daném trhu, což je logické, protože trh není v rovnováze téměř nikdy. [19] Ke kontrole plnění tohoto záměru slouží to, zda takovýto „podnikatel“ dosáhl zisku anebo ztráty. Pokud dosáhl zisku, tak uspokojil nejlépe a s co nejnižšími náklady potřeby svých zákazníků. A čím lépe tyto potřeby s co nejnižšími náklady uspokojoval, tím na větší zisk si přišel. Pokud dosáhl ztráty, tak tyto potřeby ne zcela správně uspokojil a prodělal. V případě ztráty jde však opět o cennou informaci, protože tato sděluje, že tudy cesta nevede. To umožňuje postupovat i prostou metodou pokusu a omylu. Ovšem podnikatelé na trhu cenných papírů, kteří se mýlí velice často, naakumulují postupně ztrátu a budou muset v tomto obchodování skončit a jít dělat něco jiného. Což je výhodné v tom, že se z odvětví obchodování s cennými papíry vyloučí „slabší kusy“ a není nutné ani vědět, co vše musí splňovat a jaké žádoucí vlastnosti (zde jsou navíc požadavky trhu proměnlivé) musí mít „silné kusy“. „Silné kusy“ nemusí být silné také vždy, ale mohou se časem propadnout mezi „slabé kusy“ a naopak. No, někteří z nich se zdají být alespoň po dobu svého aktivního života jakoby věční (třeba W. Buffet), ale jejich potomci a nástupci velmi pravděpodobně „věční“ nebudou.

Vše zde uvedené přirozeně souvisí s problémem informací. Informace na trhu jsou často jen subjektivní, praktické, rozptýlené a obtížně sdělitelné (přenášené ve zkrácené podobě). Je jich obrovské množství a žádná mysl je není schopna všechny zvážit a provést nějakou ideální optimalizaci těchto informací, tak aby se maximalizoval mezní užitek na trhu cenných papírů. Nejde však jen o to, protože řadu informací je nutné teprve objevit, protože nejsou známé, a to i přesto, že může jít i o situaci, kterou mají lidé přímo před očima. K tomu slouží právě podnikání a institut soukromého vlastnictví. Podnikatelé jsou motivováni objevovat nové informace o nerovnováhách na trhu, používat stávající informace a využívat obojí k dosažení svých cílů, které však vedou přes uspokojení potřeb jejich zákazníků. Nepotřebují přitom mít přehled o všech relevantních informacích v ekonomice a ani ty co znají, nemusí být nutně úplné. Pak veškerý společenský nesoulad se projevuje jako zisková příležitost, která jakmile je rozpoznána a využita podnikateli, mizí a spontánní proces koordinace je spuštěn. Podobně je zde snaha podnikatelů se vyhýbat ztrátám. To vysvětluje tendenci k rovnováze (ergodicita) přítomnou v každé reálné tržní ekonomice. Tímto mechanismem se nerovnováhy na trhu zacelují.

Čili nerovnováhy jsou na trhu běžné a existuje tendence k jejich zacelení. Dále však pak platí, že: „Podnikatelé neustále generují nové informace, které jsou principiálně subjektivní, praktické, rozptýlené a obtížně sdělitelné.“ A to není vše: „Jinak řečeno, podnikatelský čin sestává v podstatě z tvorby a přenosu nových informací, které nutně mění obecné vnímání možných cílů a prostředků každého jedince ve společnosti. Tato modifikace zase dává vzniknout nesčetným nově vzniklým nesrovnalostem, které pro podnikatele představují nové ziskové příležitosti, jež tito podnikatelé objevují a koordinují. A tímto způsobem celý proces dále pokračuje. Je to dynamický, nikdy nekončící proces, který se neustále rozšiřuje a podporuje civilizační pokrok…“ [20]  Vedle toho zde vytváří další nové nesrovnalosti (nerovnováhy) sama příroda (zemětřesení, počasí apod.). Shrnuto trh má tedy tendenci směřovat k rovnováze (ergodicita), ale je z ní opět a opět vychylován. Jde o dynamický a nikoliv statický proces. Tento systém s podnikateli a soukromým vlastnictvím funguje pak při uspokojování potřeb lidí hladším (nikoliv zcela hladkým!) způsobem, než jakýkoliv jiný myslitelný systém. Čili nejde zde o to, zda existuje nějaká bájná rovnováha s dokonalými informacemi, při které je trh efektivní, a kdy platí nelogické (z pohledu teorie objevování informací) tvrzení, které uvádí P. Kohout: trhy jsou nepředvídatelné právě proto, že analytikové velmi kvalitně hodnotí dostupné informace. A kdy všechny relevantní informace jsou “zpracovány“ trhem a „zabudovány“ do cen. [21] Pak však nemá žádný význam ani závěr, že trhy nejsou efektivní, ale jsou zmítány vášněmi, trpí krátkozrakostí, některé závažné informace nejsou nejprve schopny náležitě vyhodnotit a pak mají tendenci reagovat přehnaně. [22] Výše uvedené ukazuje zároveň na to, že je zde jistá šance uspět a překonat trh v nerovnováze. Sám trh (dobrovolné směny mezi lidmi) tyto šance redukuje, ale zároveň i vytváří.

Trhy sice neplní utopické a nesmyslné představy některých ekonomů, ale v zásadě lze říci, že s nerovnováhami a nedostatkem informací si poradí (pomíjíme skutečnost, že tuto skutečnost může různou mírou narušit používání brachiální moci) často mnohem lépe, a to nejhladším (nikoliv zcela hladkým!) možným způsobem, podnikatelé a instituce soukromého vlastnictví, než jakýkoliv jiný myslitelný systém. Rovněž není také problémem, že nikdo není trvale schopen předpovídat trh, protože se to děje opět nejhladším možným způsobem pomocí decentralizovaného podnikání a právě institutu soukromého vlastnictví. Čili decentralizovaně jednající lidé umějí celkem slušně časovat trh a i vybírat ty správné věci.

Šimpanz

Přirozeně podnikatelé musí být lidé, šimpanz stěží může objevit pro lidi žádoucí informace a stěží je dokáže využít. Nejspíš není schopen ani popsat, co je to cenný papír. Ostatně je zajímavé, že portfolio vytvořené „šimpanzem“ v průměru hladce zvítězila v poměru výnos/riziko a nebylo hodnoceno jen dle výnosu. Je totiž dost pravděpodobné, že Goetzmann a Kumar neznali riziko (a nejistotu, nebo přesněji jen a pouze nejistotu, které daní investoři čelili), které chtěli drobní investoři podstoupit. Zřejmě se domnívali, že postupování nadměrného rizika je nějak špatné, ale to nemusí být nutně pravdou, protože v případě úspěchu můžete vydělat hodně, ba i mnohonásobně více než můžete prodělat v případě neúspěchu, kdy často nepřijdete o více, než vložíte (to neplatí vždy, například pro prodeje na krátko, obecně při podnikání na dluh bez ručeného omezení anebo pokud se jmenujete Merton, Scholes či podobně, i takovéto podstupování rizika však může být někdy oprávněné). A naopak i v případě pasivní investiční strategie můžete také přijít o mnohé. Výše zmíněný výzkum ohledně diverzifikace pak zcela opomněl to, že z pohledu výzkumníků nedostatečná diverzifikace na trhu cenných papírů mohla být kompenzována investicemi mimo tento trh (investice do bydlení, pozemků, komodit, uměleckých děl, rodinných vazeb apod.). Také zde chybí informace o případném čerpání duševních zisků, někdo například může mít pouhou radost z toho, že aktivně obchoduje na akciovém trhu.

Z pohledu teorie podnikatele je patrné, že pokud si významná skupina investorů domnívala (viz výše), že lze dosáhnout nadprůměrných výsledků aktivním obchodováním, tak měla v podstatě pravdu (dle šetření menší část drobných investorů skutečně uspěla). Jak jinak lze dosáhnout nějakého významnějšího zisku a nesklízet přitom jen standard daný nárůstem blahobytu a inflací? Důležitost vlivu inflace si uvědomíme, pokud si přečteme o Kohoutově akcioměru, který je založený na jednoduché (logicko-deduktivní) úvaze, že čím více peněz v ekonomice, tím dražší akcie. Akciový index by měl dle Kohouta kolísat tedy kolem nějaké teoretické hodnoty, kterou lze odvodit z peněžní zásoby. [23] Akcie jsou totiž jednou z věcí, za co nově vytvořené peníze utratit. Nejsou věcí jedinou, dále jsou tu jiné cenné papíry, nemovitosti, komodity, umělecká díla a někdo, byť to není třeba moc časté, sní po zvýšení svého příjmu i dvakrát tolik apod. Navíc existují dočasně i jiné efekty, jako je například růst nebo pokles zájmu o investování do akcií, činnost státu apod. Čili to platí ceteris paribus. P. Kohout se pokoušel o empirické testování svého akcioměru a došel k závěru, že akcioměr je schopen předpovědět (zatím) 70 % hodnoty budoucích výnosů na příštích deset let (Ibid, s. 272). Ale kdo ví, co autor vypočte ve 23. vydání své knihy.

Aktivní obchodování

Vraťme se však k aktivnímu obchodování a položme si další otázku: Jak jinak vydělat zajímavé peníze dříve než za 20, 30 či 70 let? Dále, jak by trhy vypadaly, pokud by si lidé místo podnikání v různých oborech, chtěli koupit jen určité promile HDP? Koupit kousek pivovaru, kousek hutě, kousek supermarketu, kousek hospody a jít s tím podnikat? To by asi moc nešlo, že? Pasivní investiční strategií pro trh jako celek, by bylo zřejmě nechat se zaměstnat (to však neplatí o všech zaměstnáních, manažer či bankéř můžete také královsky vydělat) nebo si někde zakoupit zavedenou živnost. Chyběli by však skuteční podnikatelé (v užším slova smyslu), čili lidé, kteří se nesoustředí jen na nabízení své práce anebo provoz již zavedené živnosti. Ale lidé, kteří hledají nové ziskové příležitosti, a tím ženou ekonomiku kupředu. Bez nich můžeme na nejhladší možný způsob řešení nerovnováh a decentralizovaného předpovídání trhu zapomenout. Naštěstí taková možnost nastává jen tehdy, pokud je zakázáno podnikatelskou činnost provozovat a zakázáno je soukromé držení výrobních faktorů. Jinak se vždy lidé, kteří chtějí dosáhnout nějakého významnějšího zisku, v nějakém rozumnějším čase, najdou. Ostatně pokud by jejich konkurentů ubylo, například z důvodu větší averze vůči nejistotě, tak by jejich případná odměna byla ještě o to větší a pobírali by ji déle. Dále pokud někdo prodělal na trhu s cennými papíry, tak de facto zadotoval jiné účastníky tohoto trhu.

Samozřejmě někdo může namítnout, že pasivní investiční strategie není stejně úplně možná. Na trh cenných papírů musíte někdy vstoupit a někdy z něho vystoupit. Čili nějakému časování se nejde vyhnout. Někdy musíte provádět také relokaci portfolia. [24] Dále v posledních vydáních své knihy P. Kohout doporučuje se stáhnout z trhu při jeho agonickém poklesu. [25] Je totiž klidně možné, že 10 let poctivě investujete dle pasivní investiční strategie a nakonec o téměř vše přijdete během pár dní či týdnů. Koneckonců i jako zaměstnanec nebo živnostník můžete přijít na ulici nebo na buben. Nejistotě se totiž nemůžete zcela vyhnout.

Výše uvedené samozřejmě neznamená, že pasivní investiční strategie je k ničemu. Jen se hodí pro lidi, kteří nechtějí v této oblasti postupovat zvýšenou nejistotu. Je však nutné si uvědomit, že se této nejistotě stejně nemohou zcela vyhnout. A že se zříkají prakticky zcela možnosti královsky vydělat a možnosti dostat se k zajímavějším výnosům dříve než po mnoha a mnoha letech (a to ještě možná). Možnost výrazně vydělat je malá, ale s pasivní investiční strategií je nulová. Přičemž i člověk, který chce mít nějakou jakousi takou jistotu, se nemusí zcela vzdávat aktivní investiční strategie a jejich potencionálně výhodných přínosů, může použít k aktivnímu obchodování jen menší část svého majetku. [26] Trh cenných papírů není totiž efektivní ve smyslu, tak jak ho popisuje teorie efektivního trhu nebo zde citované knihy pro investory, a to ani v těch nejvyspělejších a nejtržnějších zemí světa, efektivnost trhu spočívá „jen“ v tom, že podnikatelé a institut soukromého vlastnictví nejhladším (nikoliv zcela hladkým!) možným způsobem řeší tržní nerovnováhy, které jsou na každém reálném trhu běžně a v podstatě pořád a pořád na něm vznikají. Zdůvodnění, které podpírá pasivní investiční strategii je v podstatě docela mylné. Stačí prostě vědět, že zhruba sklízíte růst blahobytu (umožněný právě činností podnikatelů) a inflaci (plus dočasně i jiné efekty, jako je například růst zájmu o investování do cenných papírů apod.).

[1] Kohout, s. 24-25. K oslabení Kohoutovi teze viz i Ibid, s. 35 a 36.
[2] Ibid, s. 24.
[3] Viz zde: http://www.measuringworth.com/ppowerus/. Stačí doplnit jen dané roky a částku 1 dolar. Výpočet „vyplivne“ i alternativní data.
[4] Goldie, s. 57-58. Podobně viz Kohout, s. 26.
[5] Kohout, s. 26-27.
[6] Ibid, s. 28.
[7] Ibid, s. 28.
[8] Ibid, s. 29.
[9] Ibid, s. 29 a 30.
[10] Ibid, s. 30 a 31.
[11] Ibid, s. 39 a 276.
[12] Goldie, s. 59.
[13] Kohout, s. 34 a 39.
[14] Ibid, s. 176-177 a 276.
[15] Ibid, s. 220-221.
[16] Ibid, s. 222.
[17] Ibid, s. 249.
[18] Goldie, s. 60-61. K nákladům viz s. 63-65.
[19] Srovnej s Ikeda.
[20] Huerta de Soto, s. 8, 7, 9 a 122.
[21] Kohout, s. 29.
[22] Ibid, s. 31.
[23] Ibid, s. 272-276.
[24] Například pokud investujete do různých tříd aktiv a chcete udržet mezi jejich hodnotami stejný poměr. Pokud například roste jedna třída aktiv rychlejí, tak časem v ní budete mít investováno více a více prostředků, tím se snižuje diverzifikace a vaše investiční strategie se tak de facto sama mění.
[25] Ibid, s. 24, 35 a 36.
[26] Taleb, s. 221. Zjednodušeně řečeno dle Taleba investujte asi tak 85 až 90 % prostředků do extrémně bezpečných finančních nástrojů a zbytek pak ponecháte pro silně spekulativní sázky, nejlépe pro spekulativní portfólio. N. N. Taleb nazývá tuto strategii jako strategii činky.

Literatura:

1. GOLDIE, D. C. a Murray, G. S. Co potřebujete vědět o investování: Naučte se správě hospodařit se svou finanční nezávislostí. Praha: Pragma 2011, ISBN 978-80-7349-264-9.
2. HUERTA DE SOTO, J. Rakouská škola: Tržní řád a podnikatelská tvořivost. Praha: Cevro Institut 2012, ISBN 978-80-87125-18-2.
3. IKEDA, S. Výhody neefektivity [online, 2013]. Dostupný z (přístup X/2013): http://www.mises.cz/clanky/vyhody-neefektivity-952.aspx.
4. KOHOUT, P. Investiční strategie pro třetí tisíciletí. Praha: Grada 2010, ISBN 978-80-247-3315-9, 6. vydání.
5. TALEB, N. N. Černá labuť: Následky vysoce nepravděpodobných událostí. Praha: Paseka 2011, ISBN 978-80-7432-128-3.