O konzistenci minarchismu

Mises.cz: 26. října 2015, Urza, komentářů: 61

Poslední dobou se na webu LvMI rozproudila diskuse o konzistenci a nekonzistenci minarchismu; ačkoliv jsem toto téma již v některých článcích řešil, nyní mu hodlám věnovat celý tento text, jímž mimo jiné reaguji na nedělní pojednání Přemysla Holuba, ve kterém dotyčný tvrdí, že minarchismus není konzistentní; bohužel v těch několika odstavcích nacházím tak fatální logické chyby, že je prostě nemohu nechat bez povšimnutí.

V prvé řadě bych rád definoval, co znamená, když je nějaký názor či teorie konzistentní: Soubor tvrzení je konzistentní právě tehdy, když v něm neexistuje spor (tedy neobsahuje zároveň nějaké tvrzení a jeho negaci). Z toho pochopitelně plyne, že nekonzistentní je někdo v případě, že tvrdí alespoň dvě věci, jež se vzájemně vylučují. Jak správně píše Přemysl Holub, je pochopitelně úplně jedno, jak moc tomu dotyčný věří; dodal bych však ještě dvě důležité věci, na které zde mnozí zapomínají: Zaprvé konzistentní tvrzení nemusí být nutně pravdivé; dokážeme-li tedy, že se někdo mýlí, ještě to neznamená, že není konzistentní (například prohlášení: „Země je velká placka; kdo dojde na její konec a udělá ještě krok, přepadne přes okraj,“ je sice nepravdivé, ale určitě ne nekonzistentní, samo sebe nevylučuje, vylučují jej například fotografie kulaté Země). Zadruhé nelze při posuzování konzistence vzít něčí výroky, přidat k nim své pravdy a výsledek následně prohlásit za nekonzistentní (tuto chybu demonstruje například věta: „Kdo tvrdí, že lze přepadnout přes okraj Země, je nekonzistentní, protože Země přece žádné okraje nemá,“ jejíž autor sice ví, že Země nemá okraje, leč z toho neplyne nekonzistence jeho předřečníka, neboť ten to zjevně netuší).

Když máme jasno v tom, co je vlastně nekonzistence, je třeba si vyjasnit ještě něco: Ačkoliv je zřejmé, kdy je někdo konkrétní ve svých výrocích nekonzistentní, není ještě zjevné, na základě čeho můžeme prohlásit za nekonzistentní nějaký myšlenkový směr (kupříkladu anarchokapitalismus, minarchismus a podobně). Tam, kde má daný směr nějakého uznávaného vykladače, je to celkem snadné, prostě stačí vzít jeho názory (kupříkladu Ayn Rand za objektivisty); jak si však poradit v případě, že nikdo takový neexistuje? Docela hloupý způsob, jak se s tím vypořádat, je najít nějakého nekonzistentního zastánce daného myšlenkového směru a na základě jeho tvrzení prohlásit nekonzistentní onen směr; s ohledem na to, že někdo nekonzistentní se najde všude, lze takto smést ze stolu vše. Ještě hloupější způsob, jak se s tím vypořádat, je najít více různých zastánců té myšlenky a hledat nekonzistenci mezi tvrzeními různých lidí; i tímto způsobem je možné rozcupovat cokoliv. Úplně nejhloupější způsob nám však předvedl Přemysl Holub v případě minarchismu, neboť vzal tvrzení minarchistů, že agrese je někdy přípustná, načež „dokázal“ jejich nekonzistenci tím, že k němu připojil tvrzení anarchokapitalistů, že agrese je vždy nepřípustná.

Jak lze tedy prohlásit jakýkoliv myšlenkový směr za nekonzistentní? Jediná rozumná možnost je najít soubor tvrzení, jež jsou jeho nedílnou součástí (samozřejmě v očích jeho zastánců, nikoliv odpůrců) a ukázat nekonzistenci zde. Kupříkladu nekonzistenci nákladové teorie hodnoty lze dokázat velice snadno: Rostliny vypěstované na kompostované půdě musejí mít vyšší hodnotu než kompost, neboť kompost je jejich výrobní prerekvizitou, což znamená, že hodnota takových rostlin musí být hodnota kompostu plus hodnota práce spojené s jejich růstem; zároveň však kompost musí mít vyšší hodnotu než rostliny, ze kterých se skládá, neboť ony jsou jeho výrobní prerekvizitou, což znamená, že jeho hodnota musí být hodnota rostlin plus hodnota práce spojené s kompostováním. Tím pádem docházíme ke sporu (rostliny mají větší hodnotu než kompost a zároveň má kompost větší hodnotu než rostliny); a protože je nákladová teorie hodnoty nekonzistentní, zároveň jsme dokázali i nekonzistenci všech myšlenkových škol, jež z nákladové teorie hodnoty vycházejí (například komunismus).

Jak však „dokazuje“ údajnou nekonzistenci minarchismu Přemysl Holub? Cituji:
Dle anarchistických principů je násilí přípustné podle toho, o jaký typ násilí se jedná. Násilí ve formě agrese je vždy nepřípustné, násilí ve formě obrany je vždy přípustné. [....] Nekonzistence minarchismu je neodvratitelná, jelikož neumí (nemůže) rozlišovat mezi agresí a obranou.
Zaprvé prostě není pravda, že by minarchismus nerozlišoval mezi agresí a obranou; i minarchisté to samozřejmě rozlišují. Toto odvážné (a nepravdivé) tvrzení bohužel předřečník v celém svém článku dále nerozvádí ani neobhajuje, ergo nemám moc s čím polemizovat. Mohu však nabídnout protipříklad: Minarchista Cover72, autor mnoha zajímavých článků, ve svém díle „Filosofie ozbrojené společnosti“ mezi útokem a obranou jasně rozlišuje; kdyby jeden příklad nestačil, stačí otevřít D-FENSův weblog, kde stovky minarchistů v diskusích prokazatelně rozlišovali mezi obranou a útokem. Naopak neznám žádného, který by rozdíl mezi agresí a obranou nečinil (a dovolím si pochybovat, že by takového znal pan Holub). Jedná se tedy o podsunutý argument (strawman), kdy předřečník podsunuje minarchistům něco, co sami netvrdí, aby dokázal jejich nekonzistenci.
Zadruhé, což považuji za do nebe volající logickou chybu, i kdyby to pravda byla, nedokazuje to nekonzistenci! Jen proto, že někdo nerozlišuje mezi agresí a obranou, přece nemusí být nekonzistentní. Například výrok: „Veškeré násilí je vždy špatné,“ je zcela konzistentní, ačkoliv nerozlišuje mezi agresí a obranou. Přemysl Holub tuto nekonzistenci „vyrábí“ tím, že k údajnému minarchistickému nerozlišování mezi agresí a obranou (pomiňme teď, že ve skutečnosti to minarchisté rozlišují), přidává „anarchistické principy“, k čemuž se bezostyšně přiznávám.

Na velmi tenký led se pan Holub pouští také zde:
pokud minarchista uzná, že agrese je nepřípustná, tak se v ten samý okamžik stává nekonzistentním, protože připouští a zároveň odmítá agresi. Pokud je každá agrese nepřípustná, tak nemůže být agrese někdy přípustná.
Ne že by to nebyla pravda, jenže nic takového minarchisté typicky netvrdí. Vlastně neznám žádného minarchistu (a že jich znám mraky), jenž by tvrdil, že každá agrese je nepřípustná (definujeme-li agresi tak, jak to dělají anarchisté); umím si představit, že nějakého nezkušeného lze „nachytat“, aby s tím souhlasil, protože si neuvědomí, že i ten jeho minimální stát iniciuje agresi, takže bude nekonzistentní na tu chvilku, než mu to dojde, pak svou chybu uzná a tvrdit to přestane, čímž se zase stane konzistentním.
A i kdyby existoval nějaký zmatený jedinec, který by si stál za obojím, nevypovídá to nic o minarchismu jako takovém; určitě bude možné najít i podobně zmatené anarchisty.

Ohledně nekonzistence tu tedy nemáme nic než úžasné duševní cvičení na téma: „Co by museli minarchisté tvrdit, aby byli nekonzistentní,“ případně: „Když k názorům minarchistů přidáme ještě nějaké anarchistické principy, výsledek bude nekonzistentní.“ Kdo by to byl čekal? Nezlobte se, pane Holube, ale takhle tedy ne. Pro případ dalších diskusí zde předkládám jednu konzistentní minarchistickou tezi (pro úplnost dodávám, že ačkoliv je dle mého názoru konzistentní, coby anarchista ji považuji za nepravdivou; píši ji sice v první osobě, ale nevyjadřuje mé názory, neboť já věřím v zajištění bezpečnosti skrze trh); chcete-li tvrdit, že minarchismus je nekonzistentní, odvoďte mi spor z následujících tvrzení, aniž tam něco přidáte:
Ideálem je NAP. Tento ideál je bohužel nedosažitelný, neboť dokud se lidé nějak zásadně nezmění, vždy bude někdo porušovat něčí vlastnická práva. Porušování vlastnických práv je špatné, leč někdy nevyhnutelné. Domnívám se, že nejméně budou vlastnická práva z dlouhodobého hlediska porušována ve společnosti s malým státem, jenž bude sice v omezené míře iniciovat násilí, ale respekt k vlastnickým právům bude z dlouhodobého hlediska v takové společnosti vyšší, než kdyby tam žádný stát nebyl. Tato společnost bude mému ideálu nejbližší, proto v takové chci žít.

Kdo chce i nadále tvrdit, že je minarchismus nekonzistentní, nechť přestane stavět strawmany, podsouvat minarchistům něco, co snad žádný z nich netvrdí, a ukáže mi nekonzistenci ve výše uvedené tezi bez toho, aby do ní cokoliv dalšího přidával! Ukažte mi, kde si cokoliv z výše napsaného odporuje. A prosím, nezaměňujme nekonzistenci s tím, že tvrzení neplatí; coby anarchista sám nevěřím, že by platilo, tvrdím pouze, že v sobě neobsahuje spor, pokud do něj někdo nepřidá nějaké další předpoklady. Existuje samozřejmě spousta způsobů, jak tu tezi zpochybnit, leč nevím o žádném, kterým by se z ní dalo odvodit nějaké tvrzení a zároveň jeho negace.

Článek končí kapitolou „Další problémy“, jež trochu připomíná uvažování mainstreamových makroekonomů; jako kdyby to psal Paul Krugman. Přemysl Holub se zde snaží popsat jakousi univerzální závislost míry soukromého násilí na násilí páchaném státem; nejen, že zcela ignoruje fakt, že daná úloha pravděpodobně nemá jednoznačné řešení, neboť toto bude záviset ještě na podmínkách a formě toho násilí, kulturně společenském klimatu a dalších faktorech, ale ještě navíc předpokládá, že výsledný graf bude v celém definičním oboru buď klesající, konstantní, nebo rostoucí, neboť tvrdí, že minarchisté údajně „musejí předpokládat“, že (citace) se snižující se státní agresí se zvyšuje úroveň soukromé agrese ve společnosti a (citace) pokud by byl předpokládán opak, nebo konstantní soukromá agrese, tak stát sám sebe vyřazuje ze hry, což je závěr vskutku fascinující… tedy pomineme-li jednak to, že tento vztah nebude obecně nejspíše vůbec existovat z důvodu závislosti na dalších proměnných (vizte výše), ale především (i kdyby existovala), neexistuje žádný důvod, aby byla v celém definičním oboru stejná; ono může totiž dost dobře platit, že do určité míry státního násilí bude s jeho přírůstkem soukromého násilí ubývat, pak třeba přibývat a od nějaké hranice klidně zase ubývat (nebo cokoliv jiného). Velkoryse pomiňme, že tam chybí jednotky a celé to trochu zavání interpersonálním porovnáváním užitku, neboť tak už to ve světě podobných úvah chodí.

Pevně doufám, že tímto článkem je debata o konzistenci minarchismu uzavřena minimálně do chvíle, kdy se někomu podaří dokázat nekonzistenci v následujícím tvrzení:
Ideálem je NAP. Tento ideál je bohužel nedosažitelný, neboť dokud se lidé nějak zásadně nezmění, vždy bude někdo porušovat něčí vlastnická práva. Porušování vlastnických práv je špatné, leč někdy nevyhnutelné. Domnívám se, že nejméně budou vlastnická práva z dlouhodobého hlediska porušována ve společnosti s malým státem, jenž bude sice v omezené míře iniciovat násilí, ale respekt k vlastnickým právům bude z dlouhodobého hlediska v takové společnosti vyšší, než kdyby tam žádný stát nebyl. Tato společnost bude mému ideálu nejbližší, proto v takové chci žít.
Znovu pro jistotu uvádím, že ač jej píši v první osobě, není to můj názor, jen příklad toho, co by mohl tvrdit konzistentní minarchista (já sám si nemyslím, že je to pravda).
Pokusí-li se někdo spor najít, uvítám, napíše-li to nejprve do komentářů, kde si vyjasníme případná nedorozumění, než o tom napíše článek, na který bych zase pravděpodobně reagoval, čímž by se v podstatě diskuse přesunula z místa k tomu určeného do článků.