Osm otázek o korupci II

Mises.cz: 22. listopadu 2011, Jakob Svensson (přidal Kolektiv Mises.cz), komentářů: 4

[Toto je druhá část článku Osm otázek o korupci, první část nelaznete zde.]

5) Tlumí vyšší platy úředníků korupci?

Ti, kteří dotují humanitární programy a mezinárodní organizace, často doporučují boj s korupcí pomocí zvýšení platů státním úředníkům. Historickou ukázkou tohoto jevu je směr, kterým se dali ve Švédsku, které se dnes řadí mezi země s nejnižší mírou korupce ze všech, a to v různých mezinárodních průzkumech. Pravdou však je, že v 17. a 18. století se řadilo mezi nejzkorumpovanější v Evropě. Zvýšené odměny státních zaměstnanců kombinované s deregulací byly hlavním vysvětlením pro vznik poctivé a zodpovědné státní správy ve Švédsku konce 19. století.

Analytický rozbor a základ pro tato doporučení, aby se zvýšily platy ve veřejném sektoru, se opírá o seminární práci od Beckera a Stiglera (1974), kteří ukazují, že placením vyšší částky státnímu zaměstnanci, než se mu nabízí díky oportunní/sebestředné volbě, rezultuje v to, že za určitých podmínek by se měl tento státní úředník chovat poctivě. Když ovšem není úroveň úplatků fixní a zřejmá a donucovací prostředky z třetí strany chybí, pak se stává vztah mezi zvýšením platu a poctivým chováním dvojznačný. Například když se bude úředník dohadovat o výši úplatku, jeho vyšší plat mu posiluje jeho pozici při vyjednávání a zvyšuje očekávanou částku k tomu, aby mohl být podplacen, a tím vede k vyšším úplatkům (Mookherjee a Png, 1995).

Systematické třídění důkazů o vztahu mezi platem úředníků a korupcí je dvojznačné. V mezistátních studiích nenalézáme, Rauch a Evans (2000) a Treisman (2000), žádné pořádné důkazy o tom, že by vyšší platy měly za následek potírání korupce, zatímco studie Van Rijckeghema a Wedera (2001) tvrdí opak. Tyto mezistátní studie však nejsou bez problémů. Měření rozsahu korupce pomocí žebříčků je problematické. Je složité říci, jestli jsou vyšší platy funkcí nižší míry korupce, nebo naopak. Tyto studie navíc shromažďují data o platech, zatímco data o korupci mohou být získaná od rozdílných skupin osob.

Di Tella a Schargrodsky (2003) se snaží vyhnout se většině těchto problémů ve své studii o tom, jak zátah proti korupci v Buenos Aires ovlivnil zadávání veřejných zakázek v nemocnicích. Rozdělili data na 19 měsíců, kde vyčlenili tři části – s nízkou, vysokou a střední intenzitou auditů (kontroly) ze strany vlády. Spojením rozdílu mezi výší platu a odhadnutými možnostmi zisku z úplatků zjistili, že při zachování podobných vstupů v nemocnici má vyšší plat úředníka vliv na sníženou cenu, za kterou nakupují zdravotnický materiál, a že je tato částka podstatná – avšak jen za podmínky, kdy se státní kontrola (audity) provádějí se střední úrovní intenzity. Tyto výsledky nejsou nesporné; existují pochyby, že variace rozdílu mezi platy a oportunními zisky jsou částečně způsobeny právě změnami v důvodech vedoucích k určité hladině oportunního zisku a že věci které odvozují tento možný zisk mohou mít přímý vliv na pobídku ke korupčnímu jednání. Přesto tyto studie poskytují poměrně přesvědčivé důkazy o tom, že zvýšení platů úředníků může za jistých podmínek potlačit korupci.

Měly by státy s vysokou mírou korupce reagovat politikou zvyšování platů úřednictva? Mnohým chudým rozvojovým zemím s široce rozšířenou praxí korupce jistě chybí donucovací prostředky třetích stran, jak o nich hovoří Becker a Stigler (1974), nebo vnější audity zmiňované ve studii Di Tella a Schargrodského (2003). Proto je nutné zmínit, že efektivita anti-korupčního zvyšování platů přímo závisí na existenci poctivé třetí strany, která hlídá a monitoruje veřejné činitele. Podobně, Besley a McLaren (1993) ukazují, že vysoké platy maximalizují vybrané daně, jen pokud je množství nepoctivých státních úředníků vysoké, ale kontrolní/monitorovací aparát je efektivní.

Proto lze říct, že platové pobídky mohou redukovat úplatkářství, ale jen za určitých podmínek. Tato strategie požaduje dobře fungující systém donucovacího, kontrolního aparátu; výše úplatku nabízeného (nebo požadovaného od) úředníkovi nesmí být odvozena z výše jeho platu/zvyšovat se s jeho platem/reagovat na jeho změnu a cena za vyšší platové ohodnocení nesmí být příliš vysoká. Dlouhodobější dodržení těchto podmínek si v mnoha rozvojových zemích, kde je korupce institucionalizovaná (téměř oficiální/vyskytuje se běžně a ve vysoké míře), si téměř nelze představit.

6) Může soutěžní prostředí redukovat korupci?

Dalším běžným přístupem ke kontrole korupce je zvýšit soutěživost mezi firmami. Jeden argument tvrdí, že pokud jsou příjmy firmy snižovány konkurenčním prostředím, nejsou zde dostatečné zisky, aby se daly zaplatit úplatky (Ades a Di Tella, 1999). Ve skutečnosti je však spojení mezi soutěžním prostředím, zisky a korupcí komplexní, složitější a není vždy analyticky jasné.

Například, Bliss a Di Tella (1997) konstruují model, kde mají státní úředníci pravomoc získávat rentu z firem. V tomto modelu nepotřebuje korupce žádné dřívější renty nebo nefungující soutěž, protože zisky, ze kterých se úplatek zaplatí, jsou vytvářeny úředníky, kteří vyvolají odchod určité firmy z trhu. Úroveň úplatků požadovaných po firmě závisí na tom, zda je tu pravděpodobnost, že se firma více či méně bude muset stáhnout z trhu z důvodu takové výše úplatků, nezávisí tedy na počtu firem nebo na úrovni svobodného, přirozeného trhu.

Co lze považovat za důvod pro pozitivní vztah mezi korupcí a regulací trhu, jak bylo zmíněno výše? Jeden pravděpodobný mechanizmus se týká byrokratické moci. Státní regulace vytvářející bariéry vstupu do odvětví jsou často přijímány, aby vkládaly více pravomocí do rukou úředníků a ti pak mohou požadovat a přijímat úplatky (De Soto, 1989; Sheleifer a Vishny, 1993). Proto může deregulace vést k snížení korupce, ne díky zlepšení soutěžního prostředí, ale díky redukci rozsahu moci státních úředníků, a tím i jejich možnosti vyžadovat úplatky.

Alespoň teoreticky by mohlo lepší soutěžní prostředí i mezi samotnými úředníky přispět ke snížení míry korupce (Rose-Ackerman, 1978). Pokud úředníci vydávají státem vyrobené prostředky jako například cestovní pasy, pak existence určitého soutěžního prostředí mezi úředníky doopravdy spěje, díky možnosti znovupodání žádosti u jiného úředníka, k redukci celkového množství úplatků/rozsahu korupce (Shleifer a Vishny, 1993). Není tu však žádný přesvědčivý empirický důkaz pro to, že soutěžní prostředí mezi úředníky vede ke skutečnému snížení míry korupce. Navíc tento mechanizmus bude fungovat, jen pokud každý ze skupiny úředníků bude moci individuelně skutečně poskytnout dané státní prostředky/služby. Pokud musí určitou věc potvrdít více úředníků, každý s pravomocí zastavit daný proces/projekt, pak naopak vznikají ohromné úplatky.

Ve veřejných službách také nemusí nutně soutěžní prostředí vést ke snížení míry korupce. Zvažte případ rodičů v Ugandě, kteří jsou postaveni před situaci, kdy jsou zneužívány prostředky z programu pro výuku na základních školách na jiné účely. Mají dvě možnosti: pokusit se to nahlásit, nebo vzdát snahu (Hirschman, 1970). To znamená, že si mohou stěžovat u nějaké oficiální nebo neoficiální autority, nebo mohou poslat své děti do jiné školy (nebo jejich dítě nedochází do školy vůbec). Pokud však rodiče reagují na veřejnou korupci metodou vzdání snahy o změnu a místo toho pošlou dítě jinam, šance na změnu a obecně nahlášení a stěžování si na tuto problematiku se redukuje – a zkorumpovaní úředníci pak mohou zpronevěřit ještě vyšší částky ze školních vzdělávacích programů. Různé důkazy ukazují na to, že větší konkurence, daná větší deregulací a zjednodušením zákonů a pravidel, je negativně propojena s korupcí (že ji snižuje). Vytvoření té správné legislativy, která správně vyvažuje prospěšná pravidla a zákony ke stíhání individuálního korupčního jednání, a přitom limitující možnost, že tyto zákony poskytnou prostor pro veřejnou korupci, může být obtížný úkol (Djankov, Glaeser, La Porta, Lopez-de-Silanes a Shleifer, 2003).

7) Jak to, že existuje v nedávné minulosti jen pár úspěšných pokusů boje s korupcí?

Většina programů proti korupci si zakládá na právních a finančních institucích – soudní soustavě, policii a finančních auditorech/kontrolorech – aby zvýšily odpovědnost činitelů ve veřejném sektoru. Skrytý předpoklad říká, že kvalitnější a větší vymáhání a stíhání porušení norem a regulací sníží míru korupce. Na druhou stranu, v mnoha chudých zemích jsou tyto právní a finanční instituce samy zkorumpované. V takové situaci přísun více prostředků do těchto institucí nemusí být správné řešení problému korupce. Dobrým příkladem ilustrujícím tuto situaci pochází od Haye a Shleifera (1998). Když dostaly elitní ruské policejní jednotky pokročilejší zbraně pro boj se zločinem, jednoduše tyto zbraně prodaly mafii za vyšší částky, než které by dostaly za ty starší.

Dodnes existuje málo důkazů o tom, že převedení dalších prostředků do existujících finančních a právních institucí přinese pokles korupce. Hong Kong a Singapur jsou nejvíce citované výjimky. V obojím případě došlo k snížení korupce ruku v ruce se zakládáním a posilováním nezávislých protikorupčních agentur s širokými pravomocemi. Například v Hong Kongu vytvořila nezávislá komise proti korupci takové právní precedenty (případ, jehož rozsudek ovlivní budoucí podobné případy), v kterých prosadila postupy jako presumpce viny (vinný, dokud není prokázána nevina) (Klitgaard, 1988; UNDP, 1997). Ty stejné agentury, které zde pomohly v boji proti korupci, byly ale v jiných zemích použity jako nástroje represe proti politickým protivníkům. Jak to, že fungovaly v Hong Kongu a Singapuru? V těchto zemích byly reformy implementovány společně s posílením vyšetřovacích agentur. Například v Singapuru byly platy státních úředníků zvýšeny v porovnání se soukromým sektorem; úředníci byli podrobeni rotaci na svých pozicích, aby bylo složitější vytvořit si kontakty na určité klienty; byly zavedeny odměny pro ty, kteří úplatky odmítli a udali klienta; velice důležité bylo, že pravidla a procedury byly zjednodušeny a veřejně zpřístupněny; povolenky a nutný souhlas určitého úřadu zrušen a poplatky (včetně dovozního cla) byly sníženy nebo odstraněny. V obou případech bylo celé politické vedení odhodláno bojovat s korupcí. V mnoha rozvojových zemích nelze brát toto odhodlání za samozřejmost.

Alternativní přístupy k boji s korupcí existují. Jedna metoda je vyměnit veřejný dozor nad jednáním úředníků za soukromé vyšetřování skrze soudní procesy iniciované jednotlivci, alespoň dočasně (Hay a Shleifer, 1998). Tyto procesy mají, stejně jako deregulace, své limity. Další doplňkový přístup se obrací ve vyšetřování korupčního jednání na jednotlivce tím, že poskytne veřejnosti přístup k informacím o fungování veřejných programů. Tyto informace pak mohou poskytnout občanům právo požadovat určitý standard v monitorování kvality veřejných služeb a dávají možnost bránit se zneužití moci ze strany úřední.

Určitá data naznačují, že zlepšení přístupu veřejnosti k informacím a přiznání více práv občanům k právnímu zásahu proti zkorumpovaným úředníkům může snížit míru korupce. Jak bylo zmíněno výše, studie z 90tých let odhalila, že základní školy v Ugandě dostávají jen malou část z prostředků vyčleněných centrální vládou. Když byly tyto důkazy odhaleny, vláda začala zveřejňovat v novinách měsíční transfery grantů do jednotlivých školních okrsků, tak aby mohli školní zaměstnanci a rodiče monitorovat místní úředníky. Reinikka a Svensson (2004) zjistili, že tato novinová kampaň přinesla velké zlepšení situace. V roce 2001 dostávaly školy přibližně 80% z přidělených peněz ročně.

Jak se dají odhadnout následky zlepšeného přístupu ke státem zveřejňovaným informacím? Reinikka a Svensson (2004) používají dvoustupňovou proceduru. Nejdříve použíjí jednoduchý test a předloží ho ředitelům škol, aby zjistili jejich vědomosti o programu grantů. Poté změří vzdálenosti od školy k nejbližšímu novinovému stánku. Zjistili, ředitelé ve školách blíže k novinovým stánkům vědí více o pravidlech, která platí pro grantové programy, a vědí více o datech, kdy jsou vládní peníze uvolňovány. Při použití vdálenosti jako instrumentu zjišťujeme, že více informované školy ztratily kvůli korupci mnohem méně prostředků. Důležité je, že před novinovou kampaní byly jak vzdálenost od novinového stánku tak změny v zpronevěře prostředků z programu pomoci hodnoty, které se vzájemně naprosto neovlivňovaly.

Úspěch novinové kampaně mohl nastat jen v určitém kontextu. Tento program byl jednoduchým ukazatelem reálných nároků škol, který ulehčil monitorování toků peněz z dotací, a rodiče a zaměstnanci škol již měli utvořené instituce, které dokázaly kolektivně rozhodovat o opatřeních proti zjištěným zneužitím. Obecně lze ale říci, že možnost občanů monitorovat a vymáhat případné prohřešky, respektive tento dobrovolný občanský monitoring (grass-root – místní, komunitní, dobrovolné, spontánní občanské hnutí), může vést ke značným problémům černého pasažéra (někdo využívá užitek z něčeho, za co neplatí) (Olken, 2004). Tyto dobrovolné občanské programy monitorování se v současnosti v mnoha zemích stávají více a více populárními. Příklady zahrnují podíl veřejnosti na rozhodování o rozpočtu v Porto Allegre v Brazílii, možnost písemného podání informace o zneužití pravomoci v Bangalúru v Indii a právo na informace o veřejných projektech a jejich veřejné projednání („jan sunwais“) v Rádžasthánu, také v Indii. Přestože zde zatím není přesvědčivý vědecký důkaz o dopadu těchto aktivit, předběžné výsledky však naznačují, že míra korupce dramaticky klesla.

Další strategií boje s korupcí je delegování kontroly (nebo najmutí kontrolních orgánů) na privátní sektor. V posledních dvou dekádách více než 50 rozvojových zemí najalo soukromé (mezinárodní) firmy, aby provedly inspekce před dovozem zboží, některé dokonce dostaly kompletní pravomoce výběru cla (Yang, 2005). Inspekce před dovozem zboží může zredukovat korupci v oblasti výběru cla v mnoha směrech: například zlepšuje monitorovací schopnosti celních kontorolorů na vyšších postech a dále generuje nezávislé informace o obsahu dováženého zboží, což může zlepšit vyjednávací pozici importéra oproti zkorumpovanému celnímu úředníkovi. Yang zjistil, že předdovozní programy se pojí se zvýšenou mírou nárůstu ve vybraném dovozním clu o 6 až 8 procent ročně. Navíc tyto programy jsou obvykle doprovázeny zvýšením celkového objemu dovozu (pravěpodobně díky menším výdajům na úplatky) a snížením počtu pozměňování údajů o dováženém zboží z hlediska výběru cla.

8) Snižuje se s vyšší mírou korupce adekvátně ekonomický růst?

U korupce je představitelné, že by mohla mít pozitivní efekt na ekonomický růst. Zastánci „efektivní korupce“ tvrdí, že úplatkářství může umožnit firmám uspět v ekonomickém prostředí zahlceném byrokratickými zábranami a špatnými, rigidními zákony (Leff, 1964; Huntington, 1968). Systém založený na úplatcích k alokaci (určení), kdo získá licence a státní zakázky, může vést k výsledné situaci, ve které jen ty nejefektivnější firmy jsou schopny zaplatit nejvyšší úplatky (Lui, 1985). Tyto argumenty ovšem typicky berou příčiny (v nesprávném zákonném nastavení a byrokratickým zábranám), které vedou k obcházení pomocí úplatků, jako dané. Nejčastěji jsou totiž jak poruchy v právním řádu tak korupce způsobeny, nebo jsou symptomy, stejné množiny skrytých faktorů. Myrdal (1968) ukázal na to, že zkorumpovaní úředníci jen neobcházejí tyto poruchy v právním řádu, ale naopak způsobují ještě větší administrativní průtahy, aby získali další úplatky.

Ve většině teorií, které spojují korupci s pomalejším ekonomickým růstem, se nepovažuje korupční jednání nutně za to, které se vyznačuje nejvyšší společenskou cenou. Místo toho se společenské ztráty způsobené korupcí vysvětlují tak, že pocházejí ze situace, kdy se díky korupci vylepšuje pozice neefektivních firem a deformuje se alokace talentu, technologií a kapitálu mimo své společensky nejproduktivnější využití (Murphy, Shleifer a Vishny, 1991, 1993). Když jsou zisky nebo potencionální zisky ztraceny kvůli korupci, podnikatelé se rozhodují nestartovat další projekty a expandovat pomaleji. Podnikatelé se také mohou rozhodnout přesunout část nebo všechny své zájmy mimo státem regulovaný sektor nebo organizovat produkci tak, aby se úplně vyhli veřejným autoritám. Pokud navíc podnikatelé očekávají, že v budoucnu budou nuceni opět smlouvat o úplatcích, přiklánějí se k pochybným a neefektivním metodám produkce, u kterých je možné rychlé opuštění trhu s nevhodným zaměřením na krátkodobou návratnost (často bez splnění závazků, které na sebe vzali), tak aby mohli pružně reagovat na budoucí požadavky zkorumpovaných úředníků a mohli vyhrožovat stažením celé výroby (Choi a Thum, 1998; Svensson, 2003).

Korupce také zasahuje alokaci podnikatelských schopností. Pokud je korupce rozšířena a institucionalizována, některé firmy mohou vložit své zdroje do získání drahých licencí a zlepšení přístupu k trhu (díky úplatkům) a jiné se naopak zaměří na zvýšení produktivity (Murphy, Shleifer a Vishny, 1991). V extrémním případě může být pro schopného podnikatele lepší vzdát se soukromého sektoru úplně a stát se zkorumpovaným státním úředníkem.

Co ale říkají důkazy? Přímé studie jednotlivých případů vykazují podporu výše zmíněných teoretických předpovědí, zatímco výsledky z šířeji pojatých studií nejsou průkazné.

Bates (1981) například uvádí, že v mnoha subsaharských zemích se zemědělci vyhnuli korupci veřejných činitelů díky tomu, že produkovali pouze nezbytné množství pro vlastní uživení, což mělo za následek snížení produktivity a životního standardu. Na druhé straně jsou firmy, které se v oficiálním tržním prostředí specializovaly na získání speciálních výhod, které by se jim jinak nedostalo skrze soutěžení. De Soto (1989) dokumentuje podobné efekty v Peru, kde vysoké náklady na založení firem a vstup do odvětví (díky státním omezením a korupci) donutily podnikatele k činnosti skrze menší, nelegální firmy.

Ovlivňuje korupce volbu technologie výroby a alokace talentu ve firmách? S využitím firemních kapitálových dat, přesněji z oblasti prodeje a reprodukčních pořizovacích cen, nabízí Svensson (2003) důkazy, které ukazují na nepřímou úměrnost mezi výší úplatků, které firma musí platit, a mírou zaměření na krátkodobou návratnost – což je konsistentní (shoduje se) se závěry hypotézy (zaměření firem na pochybné, nevhodné, rychle návratné způsoby výroby, které mohou ústit v rychlý ústup z trhu a nesplnění závazků, anglicky „fly-by-night“) zmíněné výše. Fismanovy (2001) závěry z oblasti propojení politiky a soukromých firem v Indonésii ukazují na to, že některé firmy se doopravdy specializují na využití korupčního prostředí a získávání zvláštních výhod jako způsob svého růstu. Khwaja a Mian (2004) uvádí, že na základě nálezů o úrokové míře a pokutách z prodlení u politicky propojených firem v Pákistánu lze poukázat na to, že jeden z důvodů, proč politici zakládají firmy nebo se přidávají do existujících, je fakt, že jim to umožnujě získání veřejných zdrojů skrze korupci.

Specializace na korupci se ale objevuje také ve veřejném sektoru. Wade (1992) uvádí ve svém rozsáhlém popisu korupce v oddělení projektu kanálového zavlažování ve státě z jižní Indie, jak někteří inženýři nashromáždili ohromné množství pěněz z úplatků z distribuce vody a veřejných zakázek a jak část těchto prostředků dál předávali vyšším úředníkům a politikům. V této situaci je korupce institucionalizovaná, a existuje dokonce druhý trh s úřednickými pozicemi, které zajišťují držiteli možnost získávat úplatky. Proto mají politici a vyšší úředníci možnost získat část z úplatků inženýrů díky prodeji volných pozic správným lidem. Navíc ti, co se specializují na korupci – a díky úplatkům jsou schopni si vydělat řádově víc, než je jejich roční oficiální plat – budou schopni přeplatit jiné zájemce o určité pozice, kteří jsou schopni zneužít svoji veřejnou pozici jen méně, nebo ji k ždímání úplatků nechtějí zneužít vůbec. V tomto případě vede konkurence k vyšší míře korupce.

Určité užší studie na dané téma také nabízí náhledy na dlouhodobou cenu korupce. Reinikka a Svensson (2004) zjistili na základě studie o ugandské novinové kampani, že redukce v míře korupce způsobená touto informační kampaní měla za následek výrazný a rozsáhlý ekonomický dopad na akademické úspěchy a počet dětí zapsaných do škol. Korupce může tedy poškozovat ekonomický růst v takové míře, ve které ho ovlivňuje růst lidského kapitálu (ke kterému zde došlo jen díky té kampani). Poskytování veřejných služeb je také často zamořeno korupcí v různých formách – jsou za ně vyžadovány úplatky nebo dochází ke zpronevěře veřejných fondů. Korupce je proto nejlepší kandidát pro vysvětlení, proč je efektivita státních investic do růstu lidského kapitálu a státních investic do sociálních služeb v mnoha zemích tak nízká.

Existují také některé důkazy z oblasti vztahu mezi korupcí a růstem na firemní úrovni. Fisman a Svensson (2001) používají firemní data o odhadech množství úplatků zaplacených ugandskými firmami, aby zjistili vztah mezi placením úplatků a daní a firemním růstem v období 1995-1997. S použitím ukazatelů průměrů v jednotlivých odvětvích tak, aby se vyhnuli potencionálnímu problému ovlivnění výsledků špatným výběrem hodnot (v angličtině je něco jiného – endogenous – „endogenní“ - vycházející sama ze sebe, nezávisle na vnějšku, ovlivňující svou podstatou výsledek, třeba špatný výběr hodnot – když budu chodit před VŠE a počítat průměrný věk obyvatelstva, tak sice můžu mít dostatek dat, ale špatným výběrem získám zkreslené výsledky; jiný názor říká, že tohle se vztahuje k endogenním veličinám, a to tak, že používají průměry, protože by jim ty vztahy mezi jednotlivými proměnnými jinak mohly vyjít divně, ale když se to zprůměruje, tak je to OK), zjišťují, že jak míra zdanění tak úplatkářství negativně ovlivňují firemní růst. Pro celé množství dat platí, že jednoprocentní nárůst v úplatcích je spojen s tříprocentní redukcí firemního růstu – efekt, který je zhruba třikrát větší než v případě daní.

Co nám říkají makrodata? Mauro (1995) je první, kdo se pokusil studovat vztah mezi korupcí a růstem v širokém, mezinárodním měřítku. Oproti tomu, co se občas tvrdí, Mauro nenachází dostatečně přesvědčivé důkazy o propojení mezi korupcí a hospodářským růstem, ačkoliv v širším pojetí je byrokratická efektivita propojena s množstvím investic a růstem. V tabulce 6 jsem upravil Maurovy výpočty. Použil jsem regresivní křivku se závislou proměnnou ekonomického růstu mezi roky 1980 a 2000 a korupci (z mezinárodní příručky rizik – korupční indikátor zjišťovaný mezi roky 1982 a 2000), HDP na člověka a lidský kapitál jako cílové proměnné, u kterých jsem chtěl vypozorovat souvislost. Výsledný koeficient korupce je na této regresivní křivce negativní – tzn. méně korupce může způsobit vyšší růst, ale míra tohoto ovlivnění mezi těmito proměnnými (korelace) není vysoká, početně se výrazně nevzdaluje od 0. Potom jsem přidal širokou škálu cílových proměnných, které byly navrhovány v literatuře, která předpokládá vztah růstu a korupce, ale koeficient korupce stále ovlivňoval hospodářský růst jen nevýrazně. Za použití panelového rozměru, to znamená použití pětiletých průměrů pro korupci a růst a dále specifických na zemi fixovaných efektů (úprav) ke kontrole časově nezávislých charakterestik jednotlivých zemí, jsem také zjistil jen neprůkazné výsledky.

Tyto výsledky mohou být jistou hádankou. Většina teoretické literatury, stejně jako té, která se zabývá studiem jednotlivých případů, naznačuje, že korupce výrazně postihuje hospodářský vývoj. Z výsledků (do té míry, jak korupci dokážeme změřit) širšího mezinárodního porovnání však nelze toto tvrzení dokázat (z výsledků vyplývá, že růst neovlivňuje). Tento rozdíl může mít svůj původ v ekonometrických problémech spojených s měřením dopadu korupce na růst za použití dat z vícero zemí. Problematické se mohou při měření korupce stát vynechané proměnné jako například rozsah regulace trhu a/nebo reverzivní kauzalita, tedy jestli modernizace a rychlý růst mohou samy míru korupce zvýšit, jak se domnívá Huntington (1968). Dalším možným vysvětlením pro rozdíl mezi výsledky ze studia jednotlivých případů a výsledky z šiřšího mezinárodního porovnání může být fakt, že korupce se vyskytuje v mnoha různých formách a neexistuje důvod, proč by měly mít všechny druhy korupce stejně špatný dopad na hospodářský růst. Dostupná data jsou z velké části pouze hrubým odhadem a nelze v nich oddělit různé druhy korupce v mezinárodním měřítku.

Závěr

V této práci jsem si položil osm otázek týkajících se korupce. Často na ně nelze odpovědět úplně přesně a existuje mnoho problémů vztahujících se ke korupci, o kterých víme příliš málo. Jak se studium korupce vyvíjí, tři oblasti se stávají nejdůležitějšími.

První a nejvíce urgentní oblastí zájmu je, že existuje velmi málo prokázaných způsobů, jak bojovat s korupcí. Protože tradiční přístup spočívající ve snaze o vylepšení řízení/vlády nepřinesl pozitivní výsledky, je třeba, aby se základem pro výzkumy korupce stalo experimentování a hodnocení nových přístupů k dosažení vyšší odpovědnosti veřejných činitelů.

Druhou důležitou oblastí pro výzkum je rozdílný efekt korupce v jednotlivých státech. Čína zažívá rychlý hospodářský růst, i přestože se jedná o zemi počítanou mezi nejvíce zkorupmované. Je korupce v Číně méně škodlivá? Nebo by rostla s nižší mírou korupce ještě rychleji? Tomuto typu otázek se sice dostalo jisté pozornosti, ale je třeba více zkoumat, v jakém kontextu se korupce projevuje a o jaký typ korupce jde. Tento přístup by mohl nést ovoce.

Konečně, propojení mezi makro (ve větším měřítku) literaturou zabývající se problematikou toho, jak veřejné insituce vytvářejí více či méně plodné podhoubí pro vznik korupce, a mikro (jednotlivé případy/case study a menší měřítko) literaturou, která se naopak zabývá tím, jak se projevuje korupce ve specifických souvislostech, je slabé. Až budou vyvinuty další způsoby, jak lépe rozčlenit a vyčíslit korupci na mikro úrovni, bude možné zredukovat tento rozdíl mezi výsledky makro a mikro výzkumů v oblasti korupce.

Toto je druhá část článku, dostupného v originále i s citovanou literaturou zde, publikována s laskavým svolením překladatelů Tomáše Paszyce a Jan Králíčka.