Sofiina parlamentní volba III.

Mises.cz: 13. května 2013, Kolektiv Mises.cz, komentářů: 36

[Pro Mises.cz napsali Martin Pánek a Dominik Stroukal.]

Přestože si myslíme, že máloco je lepší než pořádná libertariánská filipika, nakupila se nám bohužel v uplynulém roce spousta povinností (včetně rozvoje LvMI CZ & SK a dalších libertariánských aktivit), takže odpovídáme až po tak dlouhé době. Napjatým čtenářům se omlouváme a doufáme, že čekací dobu vynahradíme aspoň kvalitním obsahem.

Na náš původní článek Sofiina parlamentní volba si vyhradil značnou porci času Jakub Skala a ve své rozsáhlé odpovědi přinesl několik zajímavých postřehů, za které děkujeme a ke kterým se tímto článkem chceme vyjádřit. Budeme je brát postupně, jak šly v článku za sebou.

Odmítání různých typů voleb (i těch, kde neexistuje agresor) jsme slyšeli nesčetněkrát, ale i kdyby taková výtka neexistovala, považovali jsme dobrovolné volby za dobrý stavební kámen naší argumentace. Ano, je nespornou pravdou, že v dobrovolných sdruženích existují různá kvóra (i stoprocentní), ale to je dáno prostě tím, v jakém poměru jsou vůči sobě externí náklady – tedy jak velká újma je způsobena těm, co hlasovali jinak než většina – a náklady na rozhodování, tj. na přesvědčování, aby kvóra bylo dosaženo (external cost vs. decision-making cost). Hledání konsensu se totiž může značně protáhnout a zejména u voleb, kde existuje více stejně dobrých alternativ (multiple equilibria: bude se po silnici jezdit vlevo, nebo vpravo?), může být zjevně žádoucí rozhodovat rychle, nikoliv konsensuálně.

Ne snad, že by to bylo jakkoliv relevantní, ale není pravda, že absolutní většina (více než 50 %) je standardní kvórum. Neplatí to ani v akciových společnostech, kde rozhoduje většina přítomných na valné hromadě, ani například v TV soutěži Kdo přežije?, ve které se jednak rozhoduje o vítězi miliónu dolarů a jednak o úspěšnosti pořadu vysílaném v prime-timu. Pokud by mělo být dokázáno, že je absolutní většina standardem, zasloužilo by si to zásadní studii, nikoliv anekdotickou evidenci, kteroužto taktéž poskytujeme – avšak tvrdíme, že nejde o nic zásadního (není to protiargument), a nadto lze snadno vzpomenout na protipříklady ze světa, který není regulovaný vůbec nebo jen minimálně. O tom, že státní aparát svým byrokratickým podjednotkám často do vínku vrývá absolutní většinu, nepochybujeme.

Opakovanou námitkou bylo, že politickým slibům nelze věřit a že „jeden hlas nic nezmění“. Zatímco to druhé nijak nesouvisí s morálním rozměrem voleb – ale i tak se s tímto stanoviskem vyrovnáme později – relevanci první námitky lze vyvrátit dedukcí. Souhlasíme, že mezi politickými programy a reálnou politikou není 100% pozitivní korelace, ale tvrdíme, že pozitivní korelace může existovat.[1] Je potom logickou jistotou, že pokud v našich modelových příkladech oběma volbám (odevzdat jedno dítě / neodevzdat žádné; snížit pracovní dobu otroka / nesnížit pracovní dobu otroka) připíšeme stejnou pravděpodobnost jejich naplnění, nezmění to na obsahu příkladů vůbec nic, pouze se o něco protáhne jejich zadání.

Pokud si člověk vybere program a ryze subjektivně uvažuje nad pravděpodobností jeho plnění či splnění, může se rozhodnout ho volit. [2] Může se také rozhodnout ho nevolit, a dokonce nevolit žádný z programů. Jelikož cílem této odpovědi a předchozího článku není snaha o inzultaci nevolení, ale snaha o ospravedlnění možnosti volit, proto možnost nevolit žádný program nevylučujeme a a priori nesoudíme. Pokud si někdo vybere program politické strany a zhodnotí jeho důvěryhodnost, nelze vyloučit, že program interpretuje správně a správně odhadne důvěryhodnost, tedy jeho plnění.

Abychom tento bod ještě lépe ilustrovali a vrátili se k hlavní hrdince našeho článku, představme si opět Sofii před její volbou. Nyní však čelí volbě mezi dozorcem A a dozorcem B, přičemž dozorce A ji tvrdí, že ji před Sofiinu volbu nepostaví, a dozorce B s ďábelským úsměvem jasně proklamuje, že ano. To je příklad politické volby a Sofie si volí mezi A, B a nevolením (v takovém případě za ní dozorce zvolí zbytek vězňů). Ano, můžeme se domnívat, že je pro Sofii nevolba dobrou možností, například pokud se domnívá, že má zbytek vězňů lepší informace o důvěryhodnosti plnění deklarovaných programů. Nevolení JE legitimní možnost. Avšak stejně tak volení. Není vzdálené naší politické zkušenosti, že je minimálně hodné obav spolehnout se ve volbě na ostatní spoluvězně (většina z nich ani nemá děti). Pro Sofii MŮŽE být zcela legitimní se rozhodnout pro jednoho z dozorců. Na základě předchozí zkušenosti (kdy jí dozorce A pomáhal, nikomu neublížil, anebo dokonce už prošla několika stejnými volbami a své slovo vždy dodržel). Volba může být ospravedlnitelná a zcela v souladu s NAP.

Následuje diskuse o tom, zda jsme pochopili NAP. Nedomníváme se, že NAP je tak jednoznačný,[3] jak nastiňuje Jakub, avšak na poctivou diskusi zde není místo. NAP bude ostatně porušen, i kdyby na vedlejší koleji nebyl žádný člověk, ale třeba pouze pohozená ponožka majitele trati, jak v diskusi správně upozornil Urza. Dále to vypadá, že záměr našeho článku nebyl zcela srozumitelný, proto si přejeme učinit toto shrnutí: Někteří libertariáni odmítají volit, protože to je údajně iniciace agrese, ať už volíte kohokoliv, i kdyby jako Sinn Féin v parlamentu následně vůbec nezasedal. Pokud přijmeme tento výklad, pak předpokládáme, že volení porušuje NAP a v otázce nevolení máme dvě možnosti:

•    volení porušuje NAP a nevolení také
•    volení porušuje NAP a nevolení ne

První možnost nám nepřipadá odůvodněná, a tak nám zbývá druhá. Pokud je pravdivá druhá možnost, ke které se přiklání Jakub a v této chvíli asi i většina čtenářů, pak nesouhlasíme s tím, že to je definitivní odpověď z hlediska etiky.

Nelze přijmout za morální postoj, kdy nás i sebemenší porušení NAP odradí od činu, který pokládáme za mnohem morálnější. Kdo by nechal milovaného člověka utopit jenom proto, že neměl povolení ke vstupu do cizího rybníka? Snad i všichni libertariáni by souhlasili, že je morálně ospravedlnitelné přejet ponožku namísto pěti lidí. Ano, majitel ponožky by zcela jistě mohl chtít požadovat náhradu. Složitější otázky jsou jeden člověk vs. dva lidé. Jeden a miliarda. Jeden člověk a všechny obrazy nakreslené do roku 1945. Ať jsou volby jakkoliv hororové, za to, že jste před ně byli postaveni a byli nuceni je hrát, může Jigsaw, nikoliv lidé, které uspal a svázal a nechal hrát své brutální hry.

Tedy, ve zkratce, věříme, že volba nemusí být agresí, jako v případě Sofiiny volby mezi dozorcem A a B. I kdyby nutně muselo dojít k agresi, jako když Sofie nevolí mezi dozorci, ale musí volit mezi jedním a druhým dítětem, poté je agresorem zcela jistě dozorce, nikoliv Sofie.

Roderick Long uvádí tyto dva příklady (bez dovolení převyprávěno pro české publikum):

Smith argumentuje, že samotné převzetí politického úřadu nebo schválení jiného do tohoto úřadu je agresí proti obyvatelstvu. Ale je to opravdu tak? Představte si, že Sauronova armáda míří do Hobitína, který chce zničit a rozdrtit jeho bezmocné obyvatele na cimprcampr. Bilbo Pytlík hrdinně navrhne, že Hobitín zachrání tím, že se zmocní Prstenu moci, který potom následně zničí v plamenech Hory osudu. Avšak Gandalf ho nesouhlasně poučuje: „Bilbo! Copak nevidíš, že když se zmocníš Prstenu a jeho moc bude v tvých rukou, budeš ve stejné pozici, v jaké je teď Sauron! Samozřejmě říká, že potom Prsten zničíš v plamenech Hory osudu a já ti věřím. Ale tvoje benevolentní úmysly jsou teď mimo debatu. Samotný fakt, že budeš mít Prsten, znamená, že budeš mít moc nás všechny zabít, a nikdo nesmí mít právo takovou moc nabýt, jedno zda ji chtějí použít, nebo ne. Prsteny moci jsou špatná věc a nechci, aby kdokoliv nějaký takový měl.“ Bilbo je přesvědčen Gandalfovou pronikavou logikou a svůj plán neuskuteční. Hobitín je absolutně zničen a Sauronova armáda i s Prstenem zamíří do další bezbranné vesnice. (Nezranitelný Gandalf samozřejmě nezemře. Bilbo stejně jako ostatní obyvatelé ale nemá takové štěstí.)

Ale Smith by asi namítal, že tato analogie mezi vládou a Prstenem není dokonalá. Pokud se Bilbo Pytlík zmocní Prstenu, získá pouze moc – což je morálně přípustné, dokud ji nepoužije vůči nevinným. Ale když se libertariánští politici ujmou úřadu, získají nejenom moc, ale taky legální autoritu. Politická moc s sebou nenese pouze možnost agrese, ale také právo na agresi (tím míním legální právo, samozřejmě ne morální.)

Ale je to pravda? Co je legální právo? Není to nic hmotného; je to konvence. Že mám právo na to, abych udělal X, spočívá v různých faktech ohledně názorů, zvyků, dispozicí a institucí konkrétní skupiny lidí. Takže teď si představme, že Hobitín není ohrožován Sauronem a jeho Prstenem, ale násilným náboženským kultem, který si říká Sparta Ultras a který oznámil, že Hobitín napadne a nevěřící povraždí. Každý člen Sparta Ultras nosí šálu, která z pohledu sparťanských Ultras symbolizuje jejich právo týrat kohokoliv, kdo neuctívá Spartu. Bilbo Pytlík (který se zázračně uzdravil ze svého posledního souboje se Sauronem) navrhne, že se oblékne jako Sparta Ultras, vezme si šálu a všechno, infiltruje nepřátelský tábor, aby je mohl špehovat, zjistit jejich plány a ukrást jejich zbraně. Ale Gandalf ho opět odrazuje: „Bilbo! Cožpak nevíš, že aby ses mohl maskovat za člena Sparta Ultras, budeš muset nosit jejich šálu? Víš, co ta šála podle jejich zvyků symbolizuje, znamená přece legální právo týrat nevěřící. Tím, že si kolem krku omotáš jejich šálu, převezmeš na sebe to legální právo. Ale legální právo týrat nevěřící je zcela jasně nelegitimní, a tak pokud se ho zmocníš, budeš proti nám páchat agresi.“ Bilbo je opět přesvědčen a svůj plán nechá být. Zanedlouho Bilbo umírá a spolu s ním i spoluobyvatelé jeho vesnice v rukou sparťanských Ultras. (Tentokrát podlehne i Gandalf, protože Sparta Ultras získali v předchozí vesnici kryptonit.) [4]

K dalším připomínkám. Uznáváme, že z principu demonstrovaných preferencí jsme odvodili příliš silný závěr. Zde má Jakub pravdu. Avšak nadále se domníváme, že libertariánská kritika státu by mohla být silnější, pokud by ve volbách demonstrovali svoji preferenci. Jde však o otázku strategie a přesvědčení a nemá smysl se dále tímto bodem zabývat.

Shodně s Roderickem Longem [5] se domníváme, že nelibertariáni spíše dezinterpretují nevolení jako defétismus nebo lhostejnost než volení jako nekonzistentnost. I nelibertariáni vědí, že sami nevolí někoho, s kým by se shodli stoprocentně.

Avšak vyjadřujeme hlasováním souhlas s tímto amorálním systémem? Nikolivěk, praví Lysander Spooner:

Vzít něčí majetek bez jeho souhlasu a potom usuzovat na jeho souhlas, protože se hlasováním pokouší zabránit tomu, aby byl tento majetek používán k jeho újmě, je velmi nedostatečný důkaz jeho souhlasu s podporou Ústavy (Lysander Spooner, No Treason No. VI: The Constitution of No Authority).

Tím se dostáváme k tomu, zda volení má nějakou ekonomickou logiku, nebo ne, přestože to předmětem našeho článku vůbec nebylo. Smyslem našeho článku nebylo přesvědčovat někoho, aby volil, natož aby volil nás dva – takže anonymní komentátor nemá pravdu. Smyslem článku byla filosofická debata, nad tím, zda libertarián volit může, aniž by porušoval hodnoty, které jsou mu vlastní.

Ale když už Jakub toto téma nakousl, rádi se s ním vyrovnáme. Problém standardních ekonomických a politologických volebních modelů je ten, že vznikají většinou v Británii a v USA, kde mají jednak zcela jiný volební systém a jednak mnohem větší volební okrsky.

Už několikrát se stalo, že v parlamentních volbách v ČR rozhodovalo několik málo hlasů. [6] Nechceme procházet výsledky komunálních voleb, ale pokládáme za takřka nemožné, aby se ve více než třiceti tisících komunálních voleb od revoluce nerozhodovalo o některých mandátech rozdílem jediného hlasu.

Kromě toho každý hlas v parlamentních a evropských volbách znamená dotace pro danou politickou stranu. Ano, samozřejmě nesouhlasíme s přerozdělováním a s pokřivením (i politického) trhu, ale prostě není pravda, že jeden hlas nic neznamená. Znamená, byť je to třeba pouze 30 Kč. [7]

Jakub dále píše: „Zbytek textu pak tvoří myšlenkově prázdné zesměšňování zastánců nevolení, kterým se nebudeme zbytečně zabývat.“ Mrzí nás, že nějakou část textu vnímal jako zesměšňování. Chceme zdůraznit, že to rozhodně nebylo naším cílem. Naopak k debatě přistupujeme se vší vážností. Takové množství příkladů s různými nuancemi jsme uvedli proto, abychom zcela jasně ukázali, proč si myslíme, že účast ve volbách je morální, přestože samozřejmě souhlasíme, že vláda NAP porušuje. Nadto hypoteticky vhodit libertariánovu-nevoličovu ženu do cizího rybníka a nechat ho volit mezi tím, zda k ní doplave, dopluje, či se rozhodne této agrese na cizím majetku neúčastnit, není zesměšňováním, ale standardní snahou o přiblížení jinak komplexních a stěží představitelných případů. 

Na samém konci odpovědi pak čteme pochybnosti o tom, zda se dá svoboda nastavit takzvaně shora. Přejeme si opět ocitovat Rodericka Longa:

Co můžeme říct na takovou námitku? Souhlasím, že žádná libertariánská reforma, která by byla uvalena shora, nemá žádnou šanci uspět. Musí v ní být i zabudována i reforma zdola. Také souhlasím, že ideální scénář pro dosažení libertariánské společnosti by obsahoval pouze tu část zdola. Až sem s námitkou souhlasím.

„My libertariáni tvrdíme, že víme, že soukromá řešení jsou lepší než veřejná, ale když jedeme ráno do práce, používáme veřejné silnice. Jak nenápadité! Když jsme tak neohroženě a konsistentně libertariánští v ostatních věcech, tak proč volíme takovou nelibertariánskou strategii, abychom se dostali do práce? Copak nevíme, že soukromé silnice jsou lepší než veřejné? Takže, pokud skutečně věříme tomu, co kážeme, měli bychom používat pro cestu do práce pouze soukromé silnice.“ Samozřejmě jsou soukromé silnice lepší strategií, jak se dostat do práce – ale moc vlády vytvořila velký nedostatek soukromých silnic, a tak nám zabránila používat tu nejlepší strategii. Totéž platí i pro čistě nepolitické strategie, jak rozmontovat stát.

Vypadá to, že voluntaristé mají za to, že libertariánský aktivismus shora a zdola si konkuruje, nebo je dokonce v konfliktu, ale já si myslím, že se nevyhnutelně doplňují. Po celé dějiny lidstva vyhrála všechna osvobozující hnutí, o kterých vím – od zrušení obchodu s otroky a ukončení britské nadvlády nad americkými koloniemi až k emancipaci žen a triumfu Ligy proti obilným zákonům – kombinací strategií shora a zdola. Nevidím žádný důvod, proč očekávat, že by triumf libertarianismu měl být jiný.

Koneckonců, jak by mohl být nějaký Dobroděj Sedláček vůbec zvolen do úřadu, pokud už by „dole“ neexistovala libertariánská nálada?

Nejde o jednoduché otázky a jednoduché odpovědi. Ale jde nepochybně o zajímavé a nakonec snad i důležité otázky. Věříme, že některé staré otázky byly zodpovězeny a některé nové položeny. Těšíme se na komentáře.

[1] Studie na toto téma budou zřejmě trpět celou řadou metodologických nedostatků způsobených problémem s ohodnocením „splnění slibů“. Není těžké představit si fanouška ODS, mohl by se jmenovat třeba Petr Nečas, který by i dnes tvrdil, že ODS svoje předvolební programy plní. A že by to nějak, podle nás patrně ne příliš věrohodně, vyargumentoval. V argumentaci ale přesto pokračujeme, nicméně s vidinou toho, že rádi povedeme nad tímto bezpochyby zajímavým bodem debatu.
[2] I přes svoji vrozenou skromnost považujeme za nutné zareagovat na poznámku ohledně TOP 09. Oba autoři tohoto článku před volbami hlasitě upozorňovali na to, k čemu povede volba této strany. Viz např. http://martinpanek.blog.idnes.cz/c/120468/TOP-nemuzete-myslet-vazne.html, http://martinpanek.blog.idnes.cz/c/139876/Pravicakuv-pruvodce-po-politicke-galaxii.html
[3] Při důsledné aplikaci NAP bychom museli tvrdit, že pokud kdokoliv mluví, dopouští se agrese, protože mi rozvibruje moje ušní bubínky, aniž bych s tím jakkoliv vyslovil souhlas. Kdokoliv se pohybuje v mém zorném poli, útočí na moje oční receptory, aniž bych s tím vyslovil souhlas. Nebo když si soused rozsvítí. Nejenom z tohoto důvodu se domníváme, že rozlišit páchání agrese od nepáchání není tak snadné. V morální filosofii se o tom vede rozsáhlá debata. Přesto považujeme NAP za logickou, smysluplnou a ověřenou zásadu a problémy útoků na ušní bubínky přenecháváme faktu, že lidé objevili právo a umí problémy s NAP řešit tímto nesmírně impozantním způsobem. Této otázce se můžeme podrobně věnovat v nějakém speciálním kolokviu LvMI.
[4] Více filosoficky a rigorózně o tomto tématu např. Walter Block http://mises.org/document/5174/Is-There-an-Anomalous-Section-of-the-Laffer-Curve, Michael Huemer http://www.amazon.com/Problem-Political-Authority-Examination-Coerce/dp/1137281650/ref=la_B001H6GHNU_1_1?ie=UTF8&qid=1366426045&sr=1-1, Bryan Caplan http://www.cato-unbound.org/2013/03/06/bryan-caplan/plausible-libertarianism-philosophy-social-science-and-huemer/ nebo Matt Zwolinski http://www.libertarianism.org/blog/six-reasons-libertarians-should-reject-non-aggression-principle
[5] http://aaeblog.com/2006/11/23/in-defense-of-voting-sort-of-part-2/
[6] Pithart vyhrál o 24 hlasů http://cs.wikipedia.org/wiki/Sen%C3%A1tn%C3%AD_obvod_%C4%8D._44_-_Chrudim#2006. Volby 2006 – od vlády ČSSD nás dělilo 337 hlasů http://php.vrana.cz/volby-2006.php. Ostatně George W. Bush se stal prezidentem USA díky rozdílu 537 hlasů.
[7] Samozřejmě chápeme, že to lze brát jako další důvod navíc proti účasti ve volbách. Nicméně je na zvážení, zda je lepší použít peníze ze státního rozpočtu jako příspěvek pro libertariánské politiky, kteří šíří naše myšlenky, nebo nechat politikům diskreci v tom, na jaké zlo ty peníze použijí. Opět jde však o otázku strategie, preferencí apod., která není relevantní k zodpovězení ústřední otázky našeho článku.