Státní zásahy jako ničitelé informací

Mises.cz: 07. dubna 2014, Urza, komentářů: 12

[Původně napsáno pro časopis Beran vydávaný Stranou svobodných občanů.]

V minulém vydání časopisu jste možná narazili na text, jenž vysvětluje význam peněz a cen; článek nese název „Peníze a ceny jako nositelé informací“ a jeho základní myšlenka je přibližně následující: je-li nouze o nějaký statek (ať už proto, že je ho nedostatek, nebo proto, že o něj mají lidé velký zájem), jeho cena roste, což motivuje lidi k tomu, aby jej začali produkovat a prodávat (neboť na tom mohou vydělat), avšak je-li něčeho přebytek (ať už proto, že je toho příliš mnoho, nebo proto, že to lidé nechtějí), cena klesá, což způsobuje pokles zisků či přímo krachy producentů onoho statku; cena samozřejmě ovlivňuje nejen výrobce, ale i spotřebitele, takže je-li něco vzácné a drahé, lidé s tím jednak šetří a jednak toho více produkují, v opačném případě to zase více používají a méně produkují, což je přesně žádoucí stav, jehož je dosaženo prostě tak, že si každý hledí svého a nikdo nezasahuje. Jak jsem však minule slíbil, povíme si nyní o tom, co se stane, když někdo zasáhne.

Deformovat ceny lze bezpočtem nejrůznějších způsobů. Mezi nejběžnější cesty, kterými bývá dosahováno zvyšování cen, patří například: zdaňování statků samotných i lidí, kteří je produkují (problém nastává zejména v případě, kdy jsou různé věci zdaněny různě); zvyšování peněžní zásoby, tedy inflace (v praxi nikdy neprobíhá rovnoměrně); administrativní zátěž producentů (opět nebývá pro všechny stejná a též se promítá do ceny); stanovování nejrůznějších předpisů a norem (bezpečnostních, hygienických i jiných – principiálně mají takové předpisy stejný dopad jako administrativní zátěž) a tak dále. Naopak poklesu cen (samozřejmě draze zaplacenému daňovými poplatníky) bývá dosahováno typicky skrze dotace, umělé snižování úrokové míry (všechny státem „zvýhodněné“ půjčky, ať už studentské, novomanželské, hypoteční a tak dále), investiční pobídky, zpřístupnění tzv. „veřejných statků“ pro všechny a podobně. Možností, jak manipulovat s cenami, je mnoho, některé jdou proti sobě, ne všechny státy využívají každé z nich, avšak v reálném světě prakticky neexistují krom států jiné instituce, které by dokázaly nějak znatelně ovlivňovat ceny navzdory přáním výrobců a spotřebitelů.

Předpokládám, že většina čtenářů se zamyslela nad tím, proč by vlastně manipulace s cenami musela být nezbytně špatná; vždyť přece snížit cenu něčeho užitečného může být prospěšné, takže stát může lidem tímto způsobem pomáhat. Problém však spočívá v tom, že zdrojů je vždy jen omezené množství (v opačném případě by vůbec nebylo cen –ale ani státu– zapotřebí), ergo každá umělá změna cen, která učiní lidem některé statky dostupnějšími, logicky musí nezbytně způsobit pravý opak u statků jiných. A kdo umí posoudit, zda (a jak moc) je která kulturní či přírodní památka důležitější (či méně důležitá) než třeba léčba, která může zbavit lidi bolesti či dokonce zachraňovat životy? Jak absurdní je představa, že by mohl existovat někdo, kdo by toto dokázal určovat (a v průběhu času reagovat na změny reality) pro úplně všechny statky, kterých je tolik, že je ani nikdo nedokáže vyjmenovat? Pomocí cen dělají tato rozhodnutí všichni zúčastnění; a čím více je někdo zainteresovaný či úspěšný v nějakém oboru, tím silnější je jeho „hlas“ v rozhodovacím procesu. Skutečně si dokážete byť jen na vteřinu představit, že by nějaká instituce mohla tento mechanismus fundovaně upravovat či dokonce řídit?

Bohužel však pokaždé, když dochází k nějaké regulaci, nařízení, danění, dotaci či libovolnému jinému státnímu zásahu, děje se přesně to, co jsem popsal výše. Ten, kdo takový krok (a klidně předpokládejme, že v dobré víře) navrhuje, se buď skutečně bláhově domnívá, že dokáže o tom, co je správné, rozhodnout lépe, než všichni ti, kterých se to týká, nebo (a to je bohužel častější) vůbec důsledky svého počínání není schopen dohlédnout. Podobně jako všichni ti, kdo tleskají zřizování či dotování věcí, které považují za správné, si typicky vůbec neuvědomují, že tím spotřebovávají zdroje, které pak musejí zákonitě chybět jinde. Diametrálně odlišná situace samozřejmě je, když někdo přispěje dobrovolně ze svého, čímž rozhoduje pouze o sobě a svých prioritách; na rozdíl od politiků, kteří si uzurpují právo činit rozhodnutí i nás všechny, jako kdyby o našich zájmech dokázali rozhodovat lépe než my sami.