1. Zásady rakouské ekonomie a základní popis ABCT

Článek první: Zásady rakouské ekonomie a základní popis ABCT

Rakouská ekonomie jako taková vznikla v roce 1871 publikací „Grundsätze der Volkswirtschaftslehre“ Carlem Mengerem. Carl Menger byl jedním ze tří ekonomů, kteří nezávisle na sobě „objevili“ význam marginálních veličin pro ekonomii (dalšími byli Angličan William Stanley Jevons a Švýcar Leon Walras) a který odmítl nákladovou teorii hodnoty vyznávanou klasickými a marxistickými ekonomy ve prospěch subjektivní hodnoty. Joseph Schumpeter o Mengerovi jednou řekl, že nebyl ničí žák – všechno vymyslel sám. Na Mengera navázala druhá generace rakušanů, Eugen Böhm von Bawerk a jeho švagr Friedrich von Wieser. Böhm-Bawerk je známý zejména svou kapitálovou teorií, kdy Mengerovu myšlenku subjektivismu logicky aplikoval i na problém časových preferencí, a tím vytvořil rakouskou teorii úroku a kapitálu. Böhm-Bawerkovým žákem byl Ludwig von Mises, který toho vytvořil nesmírné množství, ze kterého vypíchněme teorii peněz, integraci rakouského subjektivismu s tzv. makroekonomií a zejména právě rakouskou teorii hospodářských cyklů, kterou představil ve svém prvním velkém díle Theory of Money and Credit (v originále Theorie des Geldes und der Umlaufsmittel).

Rakouská ekonomie samozřejmě nevznikla z ničeho. Navazuje na myšlenky španělských scholastiků z 15. století a zejména na vynikající ekonomy působící ve Francii v 18. a 19. století, jako byli Richard Cantillon, Anne Robert Jacques Turgot, Jean-Baptiste Say a Frederic Bastiat.

Na následujících několika stranách představím základní charakteristiky rakouské ekonomie a hlavní odlišnosti od tzv. ekonomie hlavního proudu. Pojmy mainstreamová ekonomie nebo ekonomie hlavního proudu používám jako synonyma a myslím tím ekonomické myšlení tak, jak je dnes většinově vyučováno na univerzitách celého světa. Není to samozřejmě termín, který by měl jasnou definici a počítám tam myšlenkové proudy, které jdou samotné často proti sobě. Z ekonomických škol tam řadím zejména nové keynesiánce, monetaristy a novější chicagskou školu. Když budu hovořit o rakouské ekonomii, myslím tím tradici Eugena Böhm-Bawerka, Ludwiga von Misese a Murrayho Rothbarda.

Metodologický individualismus

Rakouská ekonomie zastává metodologický individualismus, což znamená, že veškeré ekonomické jevy je třeba sledovat až k jednání jednotlivých lidí. I komplexní jevy jako národní produkce, inflace nebo recese musí jít rozložit až na jednání lidí.

Být zastáncem metodologického individualismu v ekonomii neznamená nutně být individualistou v politickém kontextu (i když samozřejmě člověk může být obojím). Naproti tomu neoklasičtí ekonomové často pracují s agregátními veličinami, které rozložit na jednání jednotlivců jde velmi špatně a v praxi se o to často ani nepokoušejí. Příkladem může být známá rovnice směny M * V = P * Q, kde M je množství peněz v ekonomice, V je rychlost oběhu peněz, P je cenová hladina a Q je reálný produkt. Mainstreamový ekonom potom může vysvětlit roustoucí ceny třeba tak, že roste množství peněz v ekonomice. Nebo může navrhovat růst peněžní zásoby M proto, aby při růstu reálné produkce neklesala cenová hladina, a nedocházelo tak k cenové deflaci, která má údajně ničivý efekt na produkci.

Rakušané ale přemýšlejí úplně jinak. Ti sice ve svých analýzách také dospějí k agregovaným veličinám, ale začínají od píky – od jednání jednotlivce a od jeho preferencí. Typická rakouská učebnice ekonomie začíná tzv. ekonomikou Robinsona Crusoa, kdy je v celé ekonomice jediný člověk a neexistuje směna a samozřejmě ani peníze. Rakušan například zkoumá, jak takový Robinson vyrábí statky pro svou spotřebu a jaký vliv na to mají jeho časové preference. Poté přidá Pátka a analýzu rozšíří o přímou směnu (směnu za účelem přímé spotřeby statku, narozdíl od nepřímé směny, která je za účelem další směny – při dvou lidech samozřejmě ale není již s kým dalším směňovat) a o specializaci a dělbu práce. Nakonec přidá další lidi, čímž rozšíří analýzu o nepřímou směnu a poté vznik samotných peněz.

Rozdělení na mikro a makroekonomii neexistuje

Metodologický individualismus neznamená, že rakušané zkoumají jen tzv. mikroekonomii, ale že rakouský ekonom má jednu a tu samou sadu nástrojů, kterými vysvětluje jevy z obou světů, jak mikra tak makra. Rakušané dělení ekonomie na mikro a makro neuznávají, je prostě jedna ekonomie.

Mainstreamoví ekonomové rovněž tvrdí, že jejich makroekonomie má mikroekonomické základy, nicméně jak by řekl Jules Winfield, s rakušany nejsou ani ve stejné lize, je to úplně jiný sport. Robert Lucas kdysi kritizoval agregované ekonomické modely za to, že ignorují vliv ekonomických opatření na očekávání lidí, která se ale v realitě přizpůsobí nové situaci a ekonomický model přestane fungovat. Takto třeba napadl platnost Philipsovy křivky, podle které lze vyšší inflací snížit nezaměstnanost. Nicméně předpokládá, že lidé budou nadále očekávat stabilní ceny a nepřizpůsobí svá inflační očekávání, což samozřejmě v praxi nastane. Mainstreamová ekonomie tuto kritiku přijala a odpověděla takzvanými mikroekonomickými základy makroekonomických modelů, do kterých doplnila optimizující agenty, kdy například všechny spotřebitele reprezentuje agent-spotřebitel a mainstreamová ekonomie potom hledá ekvilibrium za určitých podmínek, jako je maximalizace užitku, zisku atd.

Metodologický subjektivismus

Metodologický subjektivismus znamená, že hodnotu věcem přisuzují lidé, hodnota není obsažena ve věci samotné. Hodnotu nelze měřit v žádných jednotkách a ani sám hodnotící člověk jí nedokáže přiřadit žádnou velikost, jen pořadí na jeho stupnici preferencí. Hodnota je tedy ordinální, ne kardinální.

Člověk nehodnotí celé třídy věcí jako celky, ale jen konkrétní přírůstky či úbytky množství nějaké věci, které jsou předmětem jeho hodnocení. Těmto přírůstkům či úbytkům se říká mezní jednotky a užitku z nich se říká mezní užitek. To je i vysvětlením zdánlivého paradoxu, kterým si lámali hlavu klasiští ekonomové jako Smith a Ricardo, podle kterých je nevysvětlitelné, že drahokamy jsou dražší než voda, i když voda je užitečnější než drahokamy. Člověk se totiž nerozhoduje mezi všemi drahokamy světa a veškerou vodou, ale mezi řekněme lahví vody a jedním drahokamem. A jelikož vody má dost, mezní užitek je nižší než mezní užitek z prvního drahokamu, a tudíž i cena lahve vody je nižší než cena jednoho drahokamu.

Subjektivismus nemá nic společného s morálním relativismem, neznamená to, že neexistuje nic jako „dobro“ a „zlo“. Jen prostě o tom, jakou má jaká věc hodnotu, rozhodují lidé podle toho, jak moc pro ně osobně znamená, neboli jak vysoko je na jejich žebříčku preferencí ve srovnání s ostatními věcmi.

Rovněž o tom, co je statek, rozhodují subjektivně lidé sami a bezprostředně to nesouvisí s fyzickou podstatou té věci. Když například připravujete hemenex, můžete ho dělat s jakýmkoliv počtem vajec, a proto ve vašem jednání bude roli statku hrát jedno vejce. Druhé vejce obstará pro vás stejnou službu jako první vejce, a proto to bude druhá jednotka toho samého statku. Když ovšem budete péct dort, do kterého patří minimálně pět vajec, bude pro vás statkem právě těch pět vajec. Jedno vejce pro vás nemá žádnou hodnotu, druhé taky ne, a tak dále, až najednou páté vejce má najednou velkou hodnotu. Mainstreamoví ekonomové to někdy považují za anomálii, která porušuje zákon klesajícího mezního užitku, neboť pátá jednotka statku má údajně větší užitek než čtvrtá. O anomálii se ale nejedná, pokud člověk důsledně dodržuje pravidla subjektivismu, protože páté vejce je zde jiný statek než čtvrté.

Jeden americký reportér nabízel náhodným kolemjdoucím zlatou minci, která se v té době prodávala za 1100 dolarů. Nabízel jim ji za 50 dolarů a nenašel jediného kupce. V tuto chvíli je jedno, jestli ho odmítali proto, že nevěděli, kolik zlato stojí, nebo proto, že se jim zdál „divný“ a třeba se báli, že je falešná. Důležité je, že ačkoliv ta mince objektivně měla cenu 1100, subjektivně jim takovou hodnotu lidé nepřisoudili a lidské jednání ovlivňuje právě jen subjektivní vnímání hodnoty.

Subjektivita hodnoty je klíčová pro vysvětlení samotné existence jakékoliv směny. Aby dva lidé mezi sebou cokoliv směnili, musí si oba směnou polepšit, jinak by do ní nešli. Hodnota statků pro ně není stejná, jinak by pro ně nemělo žádný smysl nic směňovat, ale statek v držení toho druhého má pro každého větší hodnotu, než jeho vlastní statek. Pokud pan Rybář má rybu a pan Švec má boty, tak aby proběhla směna, tak pan Rybář musí toužit po botách více než po své rybě a pan Švec musí chtít rybu více než své boty. Pro pana Rybáře mají větší hodnotu boty než ryba, pro pana Ševce naopak. Což by nebylo možné, pokud by hodnota bot byla objektivní vlastností onoho objektu – bot. Objektivní vlastností bot je například jejich váha a není možné, aby boty byly současně těžší i lehčí než ryba. Buď jedno, nebo druhé, ne oboje. Ale u hodnoty to lze, protože hodnota je subjektivní a přiřazuje ji k onomu objektu subjekt – pánové Rybář a Švec a každý jinak.

Objektivní vlastnosti samozřejmě mají vliv na to, jakou hodnotu jim lidé subjektivně přisuzují. Šťavnatému stejku mnoho lidí přisuzuje vyšší hodnotu než tvrdé housce právě proto, že to je objektivně šťavnatý stejk. Ale nakonec o lidském jednání, což je předmětem zkoumání ekonomie, rozhoduje právě ono subjektivní vnímání hodnoty statků.

Na závěr k tomuto tématu ještě dodejme, že se subjektivismem souvisí problém některých právních definic a jejich významu pro ekonomiku. Například u smluv o bankovních účtech je někdy dodatek v tom smyslu, že v určitých případech banka může pozastavit vyplácení účetních zůstatků v hotovosti. Jelikož tedy banka nemusí v určitých případech vyplácet běžné účty v hotovosti, někteří argumentují, že běžné účty jsou vlastně půjčky bance a ne peněžní substituty. Takové uvažování ale míchá právnický a ekonomický pohled na věc. Pro ekonoma není důležité, co je ve smlouvě, ale jak své účty lidé subjektivně vnímají. Pokud je vnímají jako naprosto likvidní a kdykoliv k dispozici, stávají se takové účty penězi (resp. peněžními substituty - o nich více ve třetím článku).

Mainstreamoví ekonomové jsou rovněž zastánci subjektivismu, ale rakušané ten koncept dovádějí do důsledků, jak uvidíme zejména u kapitálové teorie. Jak říká Ludwig Lachmann, rakušané jsou „radikálními subjektivisty“.

Tržní proces versus hledání ekvilibria

Hlavní proud ekonomie většinu své energie věnuje na zkoumání ekvilibria, konečného stavu, kdy jsou trhy v rovnováze. Sestavují soustavy optimalizačních rovnic za předpokladů maximalizace užitku, zisku atd. při omezujících podmínkách jako disponibilní příjem, výše cen, nulový zisk a výsledkem je popis ekvilibria. Oproti nim rakušané zkoumají tržní proces neboli cestu, jak ekonomika směřuje k tomuto konečnému stavu (ale nikdy ho nedosáhne). Místo termínu ekvilibrium rakušané používají termín Evenly Rotating Economy (ERE, rovnoměrně plynoucí ekonomika), který představil Ludwig von Mises a používá jej i Murray Rothbard.

V rovnoměrně plynoucí ekonomice nedochází ke změně žádných dat, ceny všech produktů jsou rovnovážné a neměnné, stejné tržní transakce se opakují pořád dokola. Všechny potřeby jsou uspokojené nebo je nelze již dále uspokojit. Není zde prostor pro peníze jakožto všeobecný prostředek směny a neexistuje ani prostor pro lidské jednání, a proto takový stav nejen že v praxi nikdy nenastane, ale důsledně logicky je i nesmyslný. Pro rakušany je stav ERE jen pomocný koncept, který umožňuje pochopit, jakou funkci má v ekonomice podnikatel a jak jedna změna v datech za jinak stejných okolností vede k tomuto konečnému stavu a jak ovlivňuje ostatní veličiny.

Vynikající příklad rozdílu mezi hlavním proudem a rakouskou ekonomií je právě teorie obchodních cyklů, pro kterou je typické, že ekonomika je soustavně v nerovnováze, a proto k pochopení obchodních cyklů je klíčové pochopit právě onu cestu k  rovnováze a důvody, proč se rovnováha nedaří nastolit. Z již zmíněné rovnice M * V = P * Q není možné vyčíst, jaký vliv má zvýšené M na kapitálovou strukturu a potažmo na Q.

S tímto tématem souvisí i to, že ekonomické články hlavního proudu bývají plné složitých matematických rovnic a grafů, zatímco rakouská ekonomie je „povídací“.

Časová struktura produkce

Časová struktura produkce souvisí s kapitálovou strukturou. Pro rakušany není kapitál jednolitá agregovaná kapitálová zásoba. Analyzovat význam kapitálu pro ekonomiku znamená mnohem více než jen konstatovat, že čistá změna kapitálu rovná se hrubé investice mínus opotřebení. Pro fyzickou produktivitu kapitálu je klíčová časová struktura. Jednoduše řečeno, pokud je časová struktura kapitálu „nesprávná“, kapitálu může být klidně stokrát tolik a nebude vyrábět nic. Předpokládat, že pouhé absolutní zvýšení kapitálu znamená větší schopnost produkce, je naprosto chybné.

Představme si například situaci, kdy jeden zemědělec má rýč, zatímco druhý zemědělec má třicet traktorů, ale žádnou naftu. Druhý zemědelec má evidentně více kapitálu, ale bez nafty jsou mu k ničemu a nakonec musí brambory vykopávat holýma rukama. Jak to souvisí s časem, uvidíme v druhé části tohoto seriálu.

Logická apriori dedukce

Rakouská ekonomie svoje zákony odvozuje logickou dedukcí apriori. Apriori znamená latinsky „z předchozího“ a zde označuje, že ekonomické poznání získáváme před zkušeností, před (bez) empirickým pozorováním. Všechno, co rakušané o ekonomii vědí, logicky odvozují ze základního axiomu lidského jednání.

Mainstreamoví ekonomové, pokud se vůbec touto otázkou zabývají (často to považují za zbytečné filozofování), odvozují ekonomické zákony z pozorování. Nejznámějším stoupencem tohoto přístupu je pravděpodobně Milton Friedman, který jej popsal ve svém článku Metodologie pozitivní ekonomie. Stoprocentně pravdivá podle nich není žádná teorie, ale nejsprávnější je taková, která dokáže předpovědět numerické hodnoty nějakých sledovaných veličin s největší přesností.

Podle rakušanů ze samotného pozorování usuzovat na obecné zákonitosti nelze. Kdyby nějaký mimozemšťan pozoroval, co se děje na Zemi, tak vidí, jak lidé jezdí z místa na místo, vyměňují si věci za nějaké papírky, ale pokud nebude chápat lidskou motivaci k jednání, nikdy nemůže pochopit, proč to ti lidé vlastně dělají. Některé ekonomicky významné koncepty jako třeba náklady obětované příležitosti vůbec nejde pozorovat, protože sice ovlivňují lidské jednání, ale nedějí se a nejsou pozorovatelné. Samotná empirie samozřejmě nedokáže pozorovat jevy, které se v důsledku nějakého opatření nestaly. Dokáže například popsat, že ceny rostou pomalu, ale nedokáže říct, zda by nerostly ještě pomaleji nebo neklesaly, pokud by opatření státu bylo jiné.

Ve fyzice je empirický přístup jediný možný, protože tam nevíme, proč kámen padá. Nechápeme, proč existuje gravitace. Jediné, co můžeme dělat, je mechanicky popisovat vzorce, kterými se podle naší zkušenosti objekty kolem nás řídí. Když naše znalost pokročí a zjistíme, že objekty se pohybují jinak, staré vzorce vyhodíme a nahradíme je novými. Když se nedávno objevily dohady, že neutrina možná letěla rychleji než světlo, sice kolem onoho pokusu panovala skepse a ukázalo se, že šlo jen o špatné měření, ale v principu to možné bylo.

V oblasti lidského jednání máme ale výhodu, protože sami jsme lidé, a tedy víme, proč jednáme. Apriori dedukční metoda je nástroj, který fyzika nemá, ale ekonomie ano a jak vysvětlil Robert Murphy, je nepoměrně mocnější než empirie a byl by hřích ho nevyužít. V ekonomii ani za milion let nemůže nikdo přijít s výsledky objevného pokusu, podle kterých mezní užitek roste – to prostě není a nikdy nebude možné.

Rakouská teorie hospodářských cyklů z letadla

Hospodářské cykly tvoří fáze rychlého ekonomického růstu (fáze boom) a následného kolapsu (fáze bust). Podle rakouské teorie je problém ve fázi boom, přičemž bust je jeho řešením. Pokud se snaží centrální banka o zmírnění následků kolapsu, tzv. soft landing, skutečné řešení jen odkládá a situaci mezitím zhoršuje. Jakkoliv je každá analogie nutně nepřesná, lze boom a bust přirovnat k pijáckému večírku (viz toto nádherné video, zejména v čase 2:00 až 5:00) nebo k závislosti narkomana (viz Peter Schiff na tomto videu z roku 2006, kde předpovídá budoucí kolaps realitního trhu, čas 1:20-2:30). Fáze boom je obdoba toho, kdy si narkoman „šlehne“. Zažívá euforii a nic se mu nezdá nemožné (akcie nebo nemovitosti rostou, nízká nezaměstnanost a prakticky všichni vydělávají na všem). Pak přijde fáze bust, kdy droga vyprchá a je mu zle (akciové trhy krachnou a nezaměstnanost vylétne) a kdy má dvě možnosti: buď na drogy uz nesáhne (stát neudělá nic), několik dní absťáku vydrží a potom už mu bude dobře (trhy se vzpamatují, i když rapidní růst už se nedostaví), nebo si šlehne znovu (centrální banka natiskne peníze) a dočasně se mu uleví (akcie a nemovitosti přestanou padat). A za chvíli znovu a tentokrát už větší dávku (turborotačky tiskáren na peníze). Pokud se nakonec rozhodne s drogou přestat, bude to mít mnohem těžší, než kdyby přestal hned napoprvé, a pokud ne, tak nakonec zemře na předávkování (hyperinflace) nebo selhání nějakých orgánů.

Když dochází ke zvyšování peněžní zásoby nekrytých peněz (což v dnešní době provádí hlavně centrální banka, ale její existence k tomuto jevu není nezbytná), neboli hovorově tisku peněz, dochází ke snížení nominální úrokové míry. Pro podnikatele jsou najednou ziskové projekty, které při vyšším úroku ziskové nebyly. Prodlužuje se kapitálová struktura a rostou ceny statků vzdálených od spotřeby (typicky akcií, nemovitostí nebo dluhopisů). Nějakou dobu trvá, než se tyto projekty dokončí. Spotřebitelé nicméně nezačali více spořit a poptávají statky s kratší kapitálovou strukturou, a proto tyto nové projekty krachují.

Problém nebyl, že se investovalo příliš mnoho, ale investovalo se do nevhodných projektů. Řešením je nechat tyto neživotaschopné projekty zkrachovat, navrátit reálné zdroje (práci, půdu a kapitál) do ziskových projektů. Pokud se stát tomuto brání, může za cenu dalšího a dalšího tisku peněz udržet tyto neproduktivní sektory nad vodou, ale tím jen dochází k dalšímu transferu z produktivních sektorů směrem k neproduktivním, a tedy k většímu problému v budoucnosti. Pokud centrální banka s politikou levných peněz nepřestane, nakonec dochází k hyperinflaci a totálnímu rozvratu hospodářství na úroveň bartrového obchodu, což v dnešní době vysoké specializace a tedy dělby práce může znamenat miliony mrtvých hlady.

V minulém století se objevil nový fenomén, kdy k fázi boom a bust ještě pribyla fáze deprese či recese, což je dlouhé období ekonomické stagnace, mnoho let i několik desetiletí. Zatímco bust nutně následuje boom a nelze se mu vyhnout, deprese není nevyhnutelná. Ekonomické krize v předcházejících staletích byly relativně krátkodobé. Depresi způsobuje právě onen pokus o soft landing, pokus o zmaření snahy trhu o přesměrování reálných zdrojů do produktivních sektorů. Ještě krach v roce 1920, sám o sobě větší než známější krach z roku 1929, nebyl následován recesí delší než rok. Po krachu v roce 1929 ovšem přišla intervenční politika prezidenta Hoovera, později ještě znásobená prezidentem Rooseveltem a jeho Novým údělem.

V příští části se budeme věnovat kapitálové teorii, klíčové části rakouské teorie hospodářských cyklů a oblasti, kde se rakouská ekonomie od hlavního proudu zásadně liší.