Occupy Noama Chomskeho: nejasná zpráva 99 procentům - II. díl

Mises.cz: 12. února 2013, HynekRk, komentářů: 0

Nerovnost

Uveďme nyní několik poznámek k Chomskym zmíněné nerovnosti. Z výše uvedeného je patrné, že k nerovnosti (příjmové a majetkové) musí docházet i v demokratické společnosti. J. Norberg cituje statistické údaje, ze kterých plyne, že více v ekonomických otázkách despotické režimy vykazují zpravidla větší míru nerovnosti než ty méně despotické [27]. Náhrada dobrovolných aktivit demokratickým anebo jiným diktátem zejména v oblasti hospodářství by logicky měla dle Norbergova šetření (plyne to však i z logiky věcí) vést k větší nerovnosti. Nerovnost nicméně existuje samozřejmě i ve svobodné společnosti a vůbec v každé lidské společnosti.

Co můžeme říci o touze po rovnosti? „Vynucování rovnosti má tedy tyto následky: prokazatelně potlačí motivaci, odstraní přizpůsobovací procesy tržní ekonomiky, zničí veškerou efektivnost při uspokojování přání spotřebitelů, velmi omezí tvorbu kapitálu a povede k jeho spotřebě…“ [28] Protože do reálného příjmu je nutné zahrnout i (stěží nějak ocenitelný) duševní příjem a protože se rodí lidé na různých místech a s různorodými schopnostmi, není možné dosáhnout rovnosti příjmů ani příležitostí [29]. Proč také sledovat jen aktuální příjem? Majetek (paradoxně dle anglické Wikipedie, heslo „List of countries by distribution of wealth“, se Gini index wealth [30] moc neliší mezi USA anebo Švédskem či Dánskem) anebo minulé zážitky mají také přece svůj význam atp. Výsledkem pak je, že touha po dosažení rovnosti se mění na snahu o dosažení jiné nerovnosti.

Jeden z teoretiků školy veřejné volby M. Olson jde ve své knize, věnované převážně destruktivnímu působení zájmových skupin na blahobyt společnosti, „Vzestup a pád národů: ekonomický růst, stagflace a společenská rigidita“ tak daleko, že: „Tvrdím, že ortodoxní předpoklad levice i pravice, že trhy generují více nerovností než vlády, které se následně snaží potlačit jejich efekty, je nepravdivý v případě mnoha společností a že je pouze částečně pravdivý pro všechny ostatní.“ Dle Olsona dochází běžně k přerozdělování ve prospěch (doplňme mocných) bohatých [31].

Je však nutné ještě připomenout, že „americký úřad pro sčítání lidu uvádí, že lidé v nejvyšším kvintilu mají podíl zhruba ve výši 50 procent na celkových příjmech v ekonomice, zatímco lidé v nejnižším kvintilu vydělávají pouze 3,5 procenta. Při letmém pohledu na tyto statistiky tak získáme dojem, že 20 procent obyvatel získává 50 procent z celkových příjmů. Chyba! Tato data jsou totiž sestavována po domácnostech a v nejvyšším kvintilu se nachází mnohem více pracujících než v nejnižším kvintilu - jmenovitě 70 milionů proti 40 milionům [tj. šlo asi o 23 % versus 13 % obyvatel USA, pozn. autora]. Lidé v nejvyšším kvintilu mají v průměru vyšší dosažené vzdělání a pracují o třetinu více hodin než lidé v nejchudším kvintilu, z nichž je mnoho zaměstnáno pouze na částečný úvazek.“ V nejnižším kvintilu se nacházejí dle téhož zdroje mladí lidé, kteří se časem přesunují skoro všichni do vyšších kvintilů; všechny kvintily zažívaly růst příjmu, ač ve vyšších kvintilech byly tyto přírustky větší [32].

Ekonomika a společnost jsou dynamické, a tudíž není ani pravděpodobné, že proslulé 1 % obyvatel je stále stejné. Faktem ale je, že se díky větší despocii může déle udržet v této pozici a bohatnout. Na druhou stranu pořád platí, že „dnešní chudý Američan se má dramaticky lépe než většina lidí jinde na světě (80 % chudých má klimatizaci, dvě třetiny placenou kabelovou nebo satelitní televizi, 75 % má auto, třetina chudých má dokonce auta dvě).“ [33]

Redefinice idejí růstu

Dle editorovy poznámky Chomsky diskutuje redefinici idejí růstu. Povzbuzuje ve sledování „jiného způsobu života“, kdy se místo maximalizace toho, co můžeme koupit, mají maximalizovat jiné hodnoty důležité pro život [34]. Ty však nejsou přímo uvedeny. Důležité však je, že nikdo nenutí (vyjma veřejných služeb) lidi nakupovat mnoho statků a služeb, ale je to jejich dobrovolná volba. To sám Chomsky přiznává, když tvrdí, že „populace má rozumný postoj k tomu, co by se mělo dělat, jako zvýšení daní pro bohaté a návrat k běhu věcí během velkých růstových period…“ [35] Lidé mají, zdá se, jiný názor než Chomsky, anebo je uvedená citace i názorem Chomeskeho, když ji doplnil svým hodnotovým soudem a označil ji za rozumnou? Doplňme jen, že je známo, že daně snižují pracovní úsilí a jsou tedy poněkud v rozporu se snahou o dosažení růstu.

Tažení proti korporacím

Chomsky není slepý k existenci korupce a omezení role peněz v politice mu leží hodně na mysli. Podobný názor má editor knihy Ruggiero, který píše, že hnutí Occupy ztělesňuje demokracii fundamentálně odlišnou od řízení společnosti jako prostoru ovládaného korporacemi, který slouží zámožným a ignoruje chudé. Jaké je Chomskeho řešení? Lidé by si dle něho měli vybírat sami své reprezentanty a financovat je a volit je [36]. To naznačuje, že Chomsky upadl do stavu, kdy se domnívá, že korporace jsou nějaké neosobní entity, ale to není pravda. Sám ostatně na tuto skutečnost jinde upozorňuje – viz níže. Korporace jsou lidé – vlastníci akcií, podílů nebo manažeři. To oni již dnes platí a uplácejí své reprezentanty (politiky a úředníky). Chomskeho doporučení lze tedy zestručnit: protože lidé ovládají řízení společnosti a slouží bohatým a ignorují chudé, tak bude nejlepší, když totéž budou dělat lidé. Možná proto Chomsky volá i po následujícím: „Musíte mít organizovanou, oddanou veřejnost, která je ochotna implementovat toto [veřejně financované kampaně, pozn. autora].“ [37] Proč se však takových lidí našlo zatím tak málo? Bohatých mocných je také méně, a proto se snadněji domluví (k tomu viz Olsonova kniha).

Dle autora by bylo dobré v zájmu odstranění korporátních peněz z politiky zrušit právní subjektivitu (corporate personhood) společností. Koncept osoby byl časem rozšířen, tak aby zahrnoval i korporace (obchodní společnosti): „… legální fikce ustavené a udržované státem. Fakticky se tyto osoby později staly dle rozhodnutí soudu managementem korporací. Management korporací se tak stal osobami… Oni rozšířili kategorii osob tak, aby zahrnovala korporátní entity, které nyní mají práva jdoucí za práva lidských bytostí, stanovená obchodními smlouvami a podobně…“ [38] To může být někde možné (třeba u životního prostředí), ale na druhou stranu majitelé korporací jsou oproti jiným osobám z masa a kostí většinou běžně ve vyspělém světě vystaveni dvojitému zdanění (nejprve jsou podrobeni dani z příjmu právnických osob a pak dani z příjmu fyzických osob anebo musí nechat peníze ve své společnosti), což znamená, že ty práva nemusí vždy nutně jít celkově nějak daleko za práva ostatních lidských bytostí a možná jich ani nedosahují. Záleží více na tom, jak je která korporace mocná a co si tudíž vylobuje na úkor jiných. Vznikly společnosti jako legální fikce ustavené státem? Zdá se, že ne. J. Le Goff uvádí ve své knize „Peníze ve středověku: historicko-antropologická studie“ případy (dobrovolných) primitivních forem obchodních společností, jako byla commenda, compagnia nebo societa terrae pro námořní a pozemní obchod [39]. Není to jediný omyl, kterého se Chomsky dopouští, na straně 27 tvrdí, že do 70. let 20. století nebyly žádné finanční krize [40].

Družstevnictví

Z knihy je patrné, že Chomsky je obhájcem družstevního vlastnictví. To je vidět, když píše o současném družstevnictví v Ohiu anebo když připomíná družstevní tisk v minulosti [41]. Nicméně by mělo být jasné, že i družstva (anglicky je družstvo ostatně cooperative) jsou také korporacemi: „Družstvo, dříve společenstvo, je druh právnické osoby, který se příliš neliší od obchodní společnosti.“ [42] Odstraněním obchodních společností, jako jsou akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezením, tedy nic moc neřeší. Koneckonců vždycky dávají peníze do politiky konkrétní lidé z masa a kostí a ne nějaké osoby v uvozovkách a podobné entity. Pokud však do politiky nalévají peníze skutečné fyzické osoby, tak je jasné, že zrušení právní subjektivity společností nepovede ke kýženému výsledku. Místo toho se použije pro nalévaní peněz nějaká jiná platforma: skupiny anebo družstva či spolky, asociace atp.

Co uvést k samotnému družstevnictví? K družstvům ekonom M. N. Rothbard uvádí, že družstva nemohou úspěšně konkurovat akciovým společnostem na trhu: „Empiricky bylo opakovaně prokázáno, že družstva nemohou úspěšně konkurovat akciovým společnostem, obzvláště tehdy, jsou-li si obě formy rovny před zákonem.“ [43] K tomu Rothbard přidává jedno logické vysvětlení: „Jestliže každý majitel dostane pouze jeden hlas bez ohledu na to, kolik peněz do projektu investoval (a zisky se dělí tímtéž způsobem), neexistuje totiž motivace k investování více kapitálu než investují ostatní. Ve skutečnosti jsou motivace přesně opačné. Toto stavení překážek investicím významně působí proti družstevní formě podnikání.“ [44] Jinými slovy existuje tendence k redukování počtu družstev v ekonomice, protože pro udržení se v podnikání je nutné investovat.

Ač tedy družstva běžně existovala a existují – třeba obrovským družstvem je dnes „The Co-operative Group“ - nebyla a nejsou rozhodně nijak extra rozšířená. Pokud budeme hledět na spolky jako na svým způsobem docela podobné družstvům (podobné hlasování), tak z empirických historických dat zjistíme, že se realizovaly spíše v oblastech, v kterých nemělo dosažení peněžního zisku a podnikání jako takové žádný anebo mělo jen omezený význam. Šlo o různé charitativní, vzdělávací, zábavní, svépomocné, hasičské, tělocvičné, nemocenské spolky, okrašlovací, školské, (zemědělské) strojní a jiné spolky. Výjimkou byly často konzumní a spořitelní (a asi i bytové) spolky (některé z nich mohly sloužit i k dosažení zisku), ty už často soutěžily i s podnikateli. Uvědomíme-li si, že ve vyspělých zemích není dnes založení a provozování družstva za účelem dosažení peněžního zisku omezované nijak více (viz Chomskym zmiňované Ohio) ve srovnání s jinými korporacemi [45], tak je zřejmé, že družstva soutěžila celkově spíše neúspěšně.

Přesto je nutné připomenout jeden fakt, a to sice, že období tzv. divokého kapitalismu, a tedy i relativně velké svobody, bylo i zlatým věkem družstev a spolků! K roku 1880 a 1890 bylo v Českých zemích 206, respektive 190 akciových společností a 68 a 123 konzumních spolků (tj. družstev), spolků pro podporu v nemoci (mimo veteránských) bylo 844 a 1187, úsporných spolků (družstev) a spolků na zakoupení losů bylo 345 a 385 atp. [46] Podobné to bylo i jinde ve vyspělém světě. Jistě tomu prospělo i to, že odvody na daních, vytěsňování a regulace byly v tehdejší době menší, někdy, jako třeba u zdanění, o dost menší. Pikantní je, že zmíněná obří „The Co-operative Group“ spočívá sice na demokratické kontrole [47], ale rozdělování zisku mezi členy se děje dle míry jejich angažovanosti. Členové jsou odměněni podílem na zisku na základě množství vytvořeného zisku, spolu s tím, jak mnoho utratili v družstevních obchodech. Tj. čím více utratí, tím větší podíl dostanou. Dokonce šlo toto mega družstvo ještě dále a „volební hlas pro členská družstva je v proporci k obchodům těchto družstev s družstvem [myšleno The Co-operative Group, pozn. autora]. Každý individuální člen má jeden hlas v příslušném regionu družstva a každý region má hlasovací právo počítané na stejném základě jako u členských družstev.“ [48] To je do jisté míry opuštění principu demokratického družstevnictví a úkrok směrem k principům obchodních společností.

Podivné je, že Chomsky jakožto obhájce družstevnictví a lidové akce zároveň navrhuje: „Deficit by byl eliminován, doslovně, kdyby Spojené státy měly systém zdravotní péče toho druhu, který mají jiné průmyslové země [tj. povinné odvody na zdravotní systém, pozn. autora].“ [49] To je pozoruhodná idea, protože země, které mají tento zdravotní systém, mají také nemalé dluhy, některé menší, ale jiné větší než Spojené státy. Hlavně je to však v rozporu s prezentovaným družstevnictvím (a spolkovým životem). Takové aktivity vedly a vedou ve skutečnosti k úpadku dobrovolné akce [50], protože tyto akce vytěsňují tím, že lidem odebírají prostředky na ně a dále že je, byť často v nedokonalé formě, nahrazují. Přirozeně veřejné aktivity navíc umožňují zájmovým skupinám dobývat rentu.

Pomáhá se jen bohatým?

Jak bylo na začátku uvedeno, tak dle Chomskeho současná hospodářská situace vede k tomu, že ti, co krizi zavinili, získávají pomoc. Zachraňují se tak bohatší a mocnější a jejich oběti jsou ignorovány [51]. Vzhledem k logice fungování zájmových skupin a k volnosti jednání, kterou mají politici, to dává smysl, ale výše jsme uvedli, že politici nemají zcela plnou volnost, tudíž lze čekat, že nějakou pomoc získají i oběti těch, co krizi zavinili. Přirozeně na úkor ostatních obětí. Ale i kdyby tomu tak nebylo a Chomsky měl zcela pravdu, tak například záchranou nějakého podnikatele se zachraňují i nějaká pracovní místa u tohoto podnikatele, záchranou bohatého bankéře se zachraňují i jeho dodavatelé apod. Klidně tak mohou být mezi zachráněnými i obyčejní lidé, a to klidně i na úkor někoho, kdo je bohatý, ale není dostatečně mocný, anebo na úkor někoho, kdo je ještě méně bohatý než oni sami. Chomsky nicméně správně uvádí, že politika bail-outu zvyšuje riziko morálního hazardu [52].

Chomskeho hospodářský nacionalismus

Ve své knize Chomsky také obhajuje hospodářský nacionalismus. Píše, že Spojené státy jsou extrémně pozadu ve vysokorychlostní dopravě. Jmenovitě má na srdci vlakovou dopravu (na rychlou leteckou dopravu v USA autor jaksi zapomněl). Vysokorychlostní vlaky by dle Chomskeho mohly vést k velké změně v ekonomice [53]. Obamova administrativa však poslala svého sekretáře odpovědného za dopravu do Španělska (kde se vysokorychlostní vlaky už nějaký rok provozují a i vyrábějí) za účelem uzavření kontraktu na vývoj vysokorychlostní železniční dopravy pro Spojené státy, přičemž dle Chomskeho se tak mohlo dít přímo ve Spojených státech [54]. Jistý známý myslitel napsal, že socialisté zůstávají zpravidla v hranicích svých států, že socialisté jsou více či méně nacionalističtí a že socialismus slouží partikulárním zájmům a není pro cizince [55]. Zdá se, že měl v případě Chomskeho pravdu.

Závěr

Co říci k Chomskeho dosti rozporuplné knize? Snaha zlepšit fungování společnosti se cení, ale v případě Chomskeho (a editora Ruggieriho) jde spíše o zbožná přání vylepšit nevylepšitelný systém, protože jím navrhované změny nemohou významně napravit problémy a některé mají naopak potenciál problémy (zejména rozšíření prostoru pro vliv zájmových skupin a omylů voličů) ještě zhoršit. V některých případech jsou jím nabízené rady v rozporu s jinými doporučeními (družstevnictví versus povinné státní zdravotní pojištění nebo redefinice idejí růstu versus návrat k běhu věcí během velkých růstových period versus vyšší daně pro bohaté atp.). Jiné, jako touha po vyšší rovnosti, jsou nesmyslné. Z celé knihy je patrné, že autor se řídí ze známého Marxova hesla, které sám v knize uvádí: „… úkolem není jen porozumět světu, ale změnit ho,“ [56] spíše jeho druhou částí.

[27] Norberg, s. 59-60. Vykazují dle téhož i větší míru korupce, nižší HDP na obyvatele, UNDP index lidského rozvoje, věk dožití atp.
[28] Rothbard, s. 340. Rothbard zde mluví především o družstvech vzniklých za účelem obrany, ale jeho argument lze vztáhnout na všechna družstva.
[29] Ibid, s. 340-3.
[30] Pokud něco Gini index tedy vůbec může vyjadřit.
[31] Olson, s. 173-174. Olson dokonce píše, že mnoho přerozdělovacích programů směřuje od chudých k bohatým.
[32] Carabini, s. 42-44.
[33] Strejček.
[34] Chomsky, s. 16-17.
[35] Ibid, s.48.
[36] Ibid, s. 50.
[37] Ibid, s. 50.
[38] Ibid, s. 39 a 41.
[39] Le Goff, s. 94-95.
[40] Chomsky, s. 27. Nicméně zde uvedený popis změny chování bank od 70. let zhruba odpovídá realitě.
[41] Ibid, s. 35, 61 a 73. K družstevnictví viz i dále.
[42] Česká Wikipedie, heslo „Družstvo“. Anglická Wikipedie v hesle „Legal personality“ uvádí v sekci Examples (Příklady) družstva spolu s obchodními společnostmi. Někde mají tento právní status i spolky.
[43] Rothbard, s. 282.
[44] Ibid, s. 282, pozn. 90.
[45] Dost možná, že v některých zemích jsou tato omezení u družstev dokonce méně přísná, ale to již autor nezkoumal.
[46] Janák, s. 144.
[47] The Co-operative, Our democracy.
[48] The Co-operative, Share of the profits - our thanks to you a The Co-operative Group, Annual Report and Accounts 2007.
[49] Chomsky, s. 48.
[50] Řihák, spolky-úpadek.
[51] Chomsky, s. 56.
[52] Ibid, s. 88.
[53] To má být ta prezentovaná maximalizace jiných hodnot důležitých pro život?
[54] Ibid, s. 36-37.
[55] Hayek, s. 124-5.
[56] Chomsky, s. 44.

Literatura:

1. Caplan, B. D. Mýtus racionálního voliče: proč v demokracii vítězí špatná politika. Praha: NLN 2010, ISBN 978-80-7422-056-2.
2. Carabini, L. E. Nakloněni svobodě: Marný pokus o potlačení lidské přirozenosti. Praha: Ludwig von Mises Institut 2012, ISBN 978-80-905068-2-4. Dostupné na www.mises.cz.
3. Hayek, F. A. Cesta do otroctví. Brno: Barrister & Principal 2010, 2. vyd. dotisk, ISBN 978-80-87029-32-9.
4. Chomsky, N. Occupy. London: Penguin Group 2012, ISBN 978-0-241-96401-9.
5. Janák, J. a Chocholáč, B. Morava v národním a politickém ruchu 19. století. Brno: Matice moravská 2007, ISBN 978-80-86488-03-5.
6. Le Goff, J. Peníze ve středověku: historicko-antropologická studie. Praha: Mladá fronta 2012, ISBN 978-80-204-2406-8.
7. Mises, v. L. Byrokracie. Praha: Liberální institut 2002, ISBN 80-86389-22-7.
8. Modrý pták. Ekonomické nepravidelníky. Praha: Stříbrný standard 2011, ISBN 978-80-904710-0-9. Dostupné i na www.mises.cz.
9. Norberg, J. Globalizace. Praha: Alfa Publishing a Liberální institut 2006, ISBN 80-86389-44-8.
10. Olson, M. Vzestup a pád národů: ekonomický růst, stagflace a společenská rigidita. Praha: Liberální institut 2008, ISBN 978-80-86389-51-6.
11. Rambousek, V. Všežravý stát. Praha: Plot 2012, ISBN 978-80-7428-124-2.
12. Rothbard, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, ISBN 80-86389-10-3.
13. Řihák, H. Ludwig von Mises: Byrokracie [online, 2011]. Dostupný z (přístup XII/2012): http://www.mises.cz/clanky/ludwig-von-mises-byrokracie-222.aspx.
14. Řihák, H. Svépomocné spolky II – úpadek [online, 2009]. Dostupný z (přístup XII/2012): http://www.libinst.cz/clanky-a-komentare/2367-svepomocne-spolky-ii-upadek/.
15. Řihák, H. Recenze: Všežravý stát [online, 2012]. Dostupný z (přístup XII/2012): http://www.mises.cz/clanky/recenze-vsezravy-stat-865.aspx.
16. Strejček, I. Occupy Everything. In Terra Libera, říjen-listopad 2011, ročník 12. Dostupné i na http://libinst.cz/terra-libera.
17. The Co-operative Group, Annual Report and Accounts 2007 [online]. Dostupný z (přístup XII/2012): http://www.co-operative.coop/Corporate/PDFs/Annual_Report_2007.pdf.
18. The Co-operative, Our democracy [online]. Dostupný z (přístup XII/2012):  http://www.co-operative.coop/aboutus/ourdemocracy/.
19. The Co-operative, Share of the profits - our thanks to you [online]. Dostupný z (přístup XII/2012): http://www.co-operative.coop/membership/share-of-the-profits/our-thanks/.
20. Anglická a česká Wikipedie.

Původně vyšlo na webu Liberálního institutu.